Paměti krupiérovy 1, 2 a 3

Autor: Oldřich Ševčík
Nakladatel: vlastním nákladem
Rok vydání: 2017-2018
Počet stran: 395
ISBN: 978-80-270-1601-3,978-80-270-3252-5,978-80-270-4261-6

JUDr. Oldřich Ševčík, advokát, dobrý křesťan a reemigrant z USA. Znalcům brněnské advokátní scény tuto osobnost jistě netřeba představovat, ostatní se mohou informovat na internetu, na němž je autor dosti aktivní a provozuje řadu domén (viz. domovská www.oldrichsevcik.cz). Uvedený autor v poslední době začal vydávat vlastním nákladem knižní memoáry. Ačkoliv světlo světa spatřilo již celkem šest dílů těchto pamětí, a sedmý díl je na cestě, osobně jsem měl z cyklu, jenž je nazván „Paměti krupiérovy“, k dispozici toliko první tři díly. První díl nese podtitul Las Vegas (146 s.), druhý díl pak podtitul Ve spárech rudé justice (136 s.) a třetí díl je pojmenován Pryč s rudou justicí aneb Obnovme soudní poroty (113 s.).

V prvním díle se autor věnuje své zkušenosti z USA, kde působil v osmdesátých letech minulého století mj. jako krupiér v lasvegaských kasinech, odtud tedy vysvětlení jednotícího názvu celého cyklu pamětí. Poměrně nezvykle působí stylizace vyprávění, kdy autor o sobě hovoří ve třetí osobě (např. „Krupiér si uvědomil“ apod.). Nicméně hned z první dílu je patrné, že americká zkušenost autora hluboce poznamenala a americký přístup v něm silně zakořenil. Prostřednictvím těchto pamětí se tak autor podílí o životní rady, které lze shrnout takto: nenechte se oslovovat křestním jménem, dobře se oblékejte (zejména si kupte žaket!), vydělávejte dost peněz, nekoukejte na sportovní přenosy, učte se cizí jazyky a studujete Bibli. A říkejte „peníze“, nikoli finanční prostředky. První díl se v závěru dokonce přetaví v čtivou praktickou příručku zahrnující výklad kasinových her Black Jack, Baccarat a zejména Craps, čímž se čtenářských okruh těchto pamětí rozšiřuje.

Druhý díl pamětí Ve spárech rudé justice je již zasazen do období po reemigraci autora zpět do vlasti, kdy autor vykresluje různé situace za účelem vylíčení charakterů až s literárním nádechem. I z druhého dílu promlouvá jednoznačné ustrojení autora, který se projevuje sympaticky jako zarytý anti-komunista. Trnem v oku jsou mu bývalý komunističtí soudci, jež chodí oblékáni jako vagabundi, a také se tak chovají. Popisuje své začátky v advokacii a (pochybné) advokáty, u kterých působil. Důraz na vhodné oblečení, který je patrný z prvního dílu, tu nadále pokračuje, a autor mj. zdůrazňuje dle jeho mínění důležitou distinkci právnických titulů, to jest důsledné rozlišování Mgr. vs. JUDr. Předmětem druhého dílu jsou však především korupční brněnské kauzy a praktiky některých trestních soudců ohledně rozhodování o vazbě a podmíněném propuštění, kdy použité pseudonymy zainteresovaným nezbrání zjistit pravou totožnost aktérů. Autor také nenechává stranou vlastní dvouměsíční pobyt ve vazbě, přičemž celý díl je zakončen úvodním pojednáním o porotním soudnictví.

Ve třetím díle autor vypráví znovu podrobněji o svém zadržení, výslechu, následnému průběhu rozhodování o vazbě a pobytu ve vazbě v rámci brněnské kauzy tzv. Toflova gangu, kdy nakonec jeho trestní stíhání bylo od počátku zrušeno pro nezákonnost. Jakožto člověk velmi citlivý na oblečení nezbytně hodnotí úroveň oblečení policistů, státního zástupce a soudce. V další části třetího dílu se zhmotňuje linie, která se předchozími díly memoárů Paměti krupiérovy vine jako červená nit, a sice porotní soudy, kterým je autor zastáncem a propagátorem v důsledku své zkušenosti z USA, a snáší argumenty pro jejich znovuobnovení v tuzemských podmínkách. Jde o přitom přetisknutý obsah samostatné internetové stránky autora http://www.poroty.cz/, ve kterém mj. autor přichází s vlastními překlady znění dodatků k Ústavě USA a jejich stručným komentářem. Nejedná se o nikterak odborný text, jde spíše o esej prošpikovanou útoky na komunistické soudce, nicméně nelze upřít, že myšlenka porot u trestních soudů má něco do sebe.

Paměti krupiérovy jsou poměrně drobné brožury vysazené větším písmem psané osobitým způsobem. Zrcadlí se v nich svérázná osobnost autora a některé pasáže jsou opravdu zábavné. Některá témata a popisy se neustále opakují v různých variacích a se všemi názory autora se nelze ztotožnit, zejména přesvědčení o tom, že sametová revoluce byla podvod, a znevažování osobnosti Václava Havla, kterého autor zrovna v lásce nemá.

 

 

 

 

 

 

 

Obec a investor nad územním plánem

Autoři: David Zahumenský & Vendula Zahumenská
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2022
Počet stran: 92
ISBN: 978-80-7676-323-4

Manželský tandem David Zahumenský & Vendula Zahumenská byli v covidem poznamenaném roce 2020 jedněmi z nejhlasitějších kritiků vládních epidemiologických opatření a podali proti nim desítky neúspěšných žalob. Jde přitom o odborníky na správní právo – územní plánovaní, smlouvy o rozvoji území, a plánovací smlouvy v praktické rovině zaměřené na obecní samosprávy. V předloňské roce přitom vydali ve spolupráci s Petrem Svobodou a Petrou Humlíčkovou kolektivní monografii „Smlouvy o rozvoji území obcí – Když je investor za humny“ (Wolters Kluwer, 2019). Po tomto počinu vydávají v letošním roce drobnou brožuru jejíž plný název zní „Obec a investor nad územním plánem: změny regulace, náhrady za zmařené investice a veřejná infrastruktura“ a která vyšla v nakladatelství Wolters Kluwer v edici Právo prakticky.

Publikace je členěna celkem do čtyř částí. V první části nazvané „Jak redukovat zastavitelné plochy v územním plánu“ pojednávají autoři nejdříve o změnách územního plánu a zásazích do vlastnického práva (kapitola I) a následují příklady z praxe (kapitola II). V části druhé věnované tématu „Náhrady za zmařené investice“ se věnují legitimnímu očekávání investorů (kapitola I), náhradám za změny v území podle stavebního zákona (kapitola II), občanského zákoníku (kapitola III), specificky náhradě škody za nezákonný územní plán (kapitola IV) a opominut není ani nový stavební zákon (kapitola V). Část třetí se věnuje tématu „vyjednávání s investory jako nástroj řešení problémů v území“ a obsahuje dvě kapitoly pokrývající platná pravidla pro smlouvy s investory (kapitola I) a samotné smlouvy s investory v kontextu nového stavebního zákona (kapitola II). V neposlední řadě část čtvrtá obsahuje otázky a odpovědi z praxe.

Jak shrnout tuto pozoruhodnou publikaci? Jde o jakýsi hand-book zahrnující několik na první pohled nesourodných témat, které ale mají společné vodítko v podobě územního plánování. Rozhodně však nejde o kuchařku pro územní plán, pouze se prezentuje vybraná judikatura a na jejích příkladech se uvádí – řečeno s lehkým tónem autorů „co ještě projde a co už ne“ (rozuměj obstojí v soudním přezkumu v řízení o zrušení opatření obecné povahy podle soudního řádu správního). Míra zobecnění a nepřesností (např. shrnutí testu proporcionality v judikatuře Nejvyššího správního soudu) či paušálnost některých závěrů odpovídá tomu, že publikace je primárně zaměřena na starosty obcí a tedy na potenciální odběratele právních sužeb. K otázce náhrad za změny v území – jinak pro praktikujícího advokáta asi nejzajímavějším tématu – se publikace staví nepřekvapivě spíše rezervovaně a opomíjí ústavně-právní souvislosti. Ocenit je nicméně potřeba kritičnost k novému stavebnímu zákonu a přehlednou kategorizaci smluv o rozvoji území a plánovacích smluv s ohledem na obsah jejich závazků na straně obce.

Metoda proporcionality v praxi Ústavního soudu

Autor: Zdeněk Červínek
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2021
Počet stran: 258
ISBN: 978-80-7502-249-3

V srpnu loňského roku jsem se zde věnoval sborníku Filosofie práva (Nugis Finem Publishing, 2020) ve kterém byl zastoupen můj ročníkový kolega z PF UPOL Zdeněk Červínek s kapitolou věnovanou tématu proporcionality. Dlouhodobý Zdeňkův zájem o metodu proporcionality, její kořeny a praktické způsoby aplikace, byl v odborném prostoru zaznamenatelný nejen z časopiseckých příspěvků (např. Alexyho teorie proporcionality: kritická reflexe, Právník 12/2020) ale i z ohlasu Zdeňkových statí na půdě samotného Ústavního soudu (srov. citaci jeho literatury v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 4/19 ze dne 24.9.2019 – a na to navazující – „obočí zvedající“ – odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu Milady Tomkové reagující na tuto citaci: „Je např. zarážející, že Ústavní soud musí nahlížet do literatury, aby se dozvěděl, jaké testy ústavnosti ve své judikatuře provádí“). Toto studium zaměřené na praxi tuzemského Ústavního soudu završil autor knižním vydáním rozšířené disertační práce vydané v edici Teoretik nakladatelství Leges v loňském roce s názvem Metoda proporcionality v praxi Ústavního soudu.

Publikace je členěna celkem do 9 kapitol. Kromě nezbytného úvodu (kapitola 1) je v knize po řadě představeno současné paradigma základních práv a přezkumu ústavnosti (kapitola 2) a poté autor přechází k metodě proporcionality v praxi Ústavního soudu: otázky strukturální (kapitola 3). V následujících kapitolách je pojednáno postupně o všech krocích testu proporcionality od kritéria legitimity (kapitola 4), kritérium vhodnosti (kapitola 5), přes kritérium tzv. potřebnosti (kapitola 6) [zde autor příhodně poznamenává, že obsah tohoto kritéria se příčí běžnému jazykovému úzu a je vymezen autonomně (s. 117)] po stěžejní kritérium poměřování (kapitola 7). V závěru knihy autor věnuje prostor rovněž testu vyloučení extrémní disproporcionality a testu racionality s podotázkou v názvu, zda se v jejich případě jedná o variaci na metodu proporcionality či rezignaci na přezkum ústavnosti (kapitola 8). Monografii samotnou zakončuje závěr (kapitola 9) a připojena je i seznam použité literatury.

Velkou předností monografie je podrobná analýza judikatury Ústavního soudu. Ostatně sám autor jako insider z pozice asistenta soudce Ústavního soudu Ludvíka Davida (v období od 1.4.2018 do 31.12.2019) měl možnost fungování tohoto soudního tělesa a jeho převažující myšlenkové přístupy k aplikaci testu proporcionality zkoumat takříkajíc zevnitř. Troufnu si bez nadsázky říct, že představovaná kniha představuje neuvěřitelně detailní a odpracovanou důkladnou analýzu organického vývoje judikatury Ústavního soudu při praktikování testu proporcionality v nálezové judikatuře. Autor dělá ve věci pořádek, rozplétá jednotlivé vývojové tendence a vše obohacuje o vlastní postřehy a hodnocení. Na jednom místě podnětně poznamenává, že zbytnělá doktrína práva na spravedlivý proces brání ještě širší aplikovatelnosti metody proporcionality (s. 185). Nadále platí, že jde o pestré živé psaní jako v případě sborníku vzpomínaném v úvodu tohoto příspěvku, které je radost číst. Posuďte sami: „Ústavní soud tak sice přistupuje k poměřování, avšak v těchto věcech je již les prejudikatury tak hustý, že přes jednotlivé „stromy“ není metodu proporcionality ani explicitní vážící úvahy vůbec vidět“ (s. 202). Se soudkyní Ústavního soudu Miladou Tomkovou citovanou v úvodu si dovoluji nesouhlasit, není nijak zarážející, že se Ústavní soud nyní může za svou praxí ohlédnout právě díky představované knize.

Odůvodnění civilního rozsudku

Autor: Pavel Vrcha
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2021
Počet stran: 225
ISBN: 978-80-7502-516-6

V edici Praktik nakladatelství Leges v loňském roce vyšlo 3. aktualizované vydání Odůvodnění civilního rozsudku, které poprvé vyšlo v roce 2010. Jejím autorem je Pavel Vrcha, kteréhož autora a jeho předloňský počin v podobě psychologicko-naučné studie Stres a (syndrom) vyhoření u soudců (2020) jsem zde představoval v listopadu 2020. V uvedené publikaci mj. autor uváděl, že jedním ze stresorů je např. ústní odůvodnění soudního rozhodnutí. Dlužno podotknout, že jiný soudce Jaromír Jirsa – naopak pro pouze ústní odůvodnění rozsudků horuje (viz Klíč k soudní síni (2018), který jsem zde představoval v červnu 2019). Buď, jak buď, recentní právní řád písemné odůvodnění soudního rozhodnutí a jeho soulad s ústně vyhlášeným odůvodněním předepisuje a okolo nedostatků takového odůvodnění se vyvinula celá judikatura Ústavního soudu, pode níž mj. nejsou-li zřejmé důvody soudního rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která je v rozporu se zásadou právního státu. Praktikující advokát se zaměřením na spornou agendu pak velmi často směřuje odvolací námitky do oblasti nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí nebo dokonce jeho absence. Po představované monografii Pavla Vrchy jsem pokukoval delší dobu a její 3. aktualizované vydání mě podnítilo k přečtení.

Publikace je členěna do šesti částí. Po nezbytném úvodu se autor věnuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Samostatnou pozornost věnuje problému odůvodnění rozsudku pro uznání, resp. pro zmeškání, a v další části pojednává o odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Připojen je závěr a další téměř dvě třetiny rozsahu knihy zabírá pořad veškeré podstatné judikatury nejen k problematice odůvodnění rozsudku, ale vadám rozsudku jako takového. Jde přitom o nepřeberné množství tematicky nejrůznější judikatury, až se z nich může čtenáři točit hlava. Sluší se říct, že monografie není praktickým návodem, jak mají vypadat rozsudky, ale spíše odborným textem obohaceným o vlastní názory autora. V publikaci zaujme poměrně nezvyklá práce s judikaturou toliko krajského soudu, a to autorova domovského Krajského soudu v Ústí nad Labem. Na místní poměry opět nezvykle se autor poohlíží po judikatuře slovenských soudů. Zajímavé jsou autorovy postřehy o tom, zda odůvodnění rozsudku pro uznání či zmeškání má obsahovat právní posouzení, či ne. V neposlední řadě autor jakožto každoroční pořadatel zajímavých rozhodnutí, která nebyla přijata k publikaci do tzv. zelené sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu, a insider z Nejvyššího soudu otevřeně popisuje, jak probíhá schválení rozhodnutí k publikaci v tzv. zelené sbírce. Uvedená sbírka judikatury Nejvyššího soudu přitom od ledna letošního roku vychází bohužel již jen v elektronické podobě. Přes zjevné zaměření na soudce má v mnoha ohledech publikace obecnou platnost i pro jiné právní profesionály.

Dokazování: úvahy o teorii a praxi

Autor: Karel Havlíček, Jaromír Jirsa
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2021
Počet stran: 296
ISBN: 978-80-7676-102-5

Autorská dvojice Karel Havlíček a Jaromír Jirsa se nedávno potkala v přepracovaném vydání Klíče k soudní síni (2018) (představované zde v červnu 2019). Nejde přitom o spojení neznámé, titíž autoři se potkali již dříve v autorském kolektivu sdruženém pod označením Havlíček Brain Team, který dal vzniknout tzv. Soudcovskému komentáři k občanskému soudnímu řádu od nakladatelství Wolters Kluwer z roku 2016. Karel Havlíček je především nakladatel a Jaromír Jirsa aktuálně ústavní soudce. Oba spojuje zájem o civilním soudní řízení, každý na něj nahlíží z vlastní perspektivy. Karel Havlíček je ryzí teoretik a je mu blízký pohled teorie práva, ale také souvislosti s vědecko-technickým poznáním a vědou obecně, ostatně uvedený autor loni vydal Osudné vynálezy lidstva (2020). Jaromír Jirsa pak reprezentuje praktickou – soudcovskou – stránku nahlížení na pravidla soudního řízení a praktický rozměr dokazování jako takového. Toto unikátní spojení dvou osobností v jednom tematicky úžeji zaměřeném svazku, nebo chceme-li monografii, mě podnítilo tuto publikaci pořídit, a to zejména pro pasáže psané Jaromírem Jirsou. Publikace na více místech přiznaně vychází z monografie z pera doc. Lavického na téma Důkazní břemeno v civilním řízení soudním (2017) (představované zde v říjnu 2017). Není ani bez zajímavosti, že publikací rezonuje stejné téma na strunu dokazování, kterého se dotkl prof. Holländer v Právním kaleidoskopu (2020) (představovaném zde v lednu letošního roku). V této publikaci tak lze najít podobné úvahy o dokazování jako u Holländera, autoři na sebe ale nenavazují, nevedou dialog; jde v jistém smyslu slova o hlasy volajících na poušti. Podobně netečná je publikace u subtématu notoriet, kdy zcela pomíjí zkraje loňského roku vydaný článek Vojtěcha Vomáčky věnovaný judikatuře Nejvyššího správního soudu a podrobnému rozboru notoriet [Soudní rozhledy 1/2021, s. 2], nebo u znaleckých posudků, kdy nereflektuje soubornou monografii soudce pražského Vrchního soudu Luboše Dörfla Znalec a znalecký posudek v civilním řízení (2019).

Kniha sestává celkem z osmi částí. V první části se autoři vystřídají u úvodníku, kde jeden dlí, že úvody nejsou potřebné a druhý naopak, že potřebné jsou. V části druhé je pojednáno o obecných základech dokazování, a to ponejprve pojem dokazovaní (kapitola 1), důkaz (kapitola 2), důkazní instrumentárium (kapitola 3), smysl dokazování (kapitola 4), dokazování v právu (kapitola 5), základní principy dokazovaní (kapitola 6) a jeho metamorfózy (kapitola 7). V třetí části je představen praktický rámec dokazování v civilním řízení, a to ponejprve dokazování v právní praxi (kapitola 10), základní rysy dokazování (kapitola 11), principy souzení (kapitola 12), základní povinnosti účastníka (kapitola 13), dvojí pohled na procesní hru (kapitola 14), procesní povinnost poučovací a vliv na dokazování (kapitola 15) a specifika dokazování (kapitola 16). Ve čtvrté části knihy se autoři věnují důkazní odpovědnosti, a to ponejprve principu důkazní odpovědnosti (kapitola 17), procesním povinnostem a břemenům (kapitola 18), procesní povinnosti tvrzení (kapitola 19), břemenu tvrzení (kapitola 20), důkazní povinnosti (kapitola 21) a důkaznímu břemenu (kapitola 22), objektivnímu důkaznímu břemenu a stavu non-liquet (kapitola 23), a v neposlední řadě důkazní exempci (kapitola 24). V části páté jsou představeny důkazní prostředky, a to jejich systém (kapitola 25), důkazní prostředky založené na výslechu osob (kapitola 26) a neživým důkazním prostředkům (kapitola 27). V části šesté je následně řešeno důkazní řízení a hodnocení důkazů, a to od podání účastníka (kapitola 28), přes zásadu volného hodnocení (kapitola 29), jejím objektivním a subjektivním limitům (kapitola 30), přesvědčení soudce (kapitola 31), rozdílům mezi zjišťováním a vyšetřováním skutkového stavu (kapitola 32), cestě od důkazů k přesvědčení (kapitola 33) a procesní aktivitě stran (kapitola 34). V části sedmé je připojena douška o dokazování a poučení (kapitola 35) a v části osmé jsou připojeny rejstříky.

Jak zhodnotit tuto pozoruhodnou monografii? Jde o svého druhu spíše volné útvary, úvahy či eseje, kdy se jednotliví autoři střídají v autorství jednotlivých částí monografie. Pasáže psané Karlem Havlíčkem jsou opravdu výsostně teoretické, autor bere věc vždy ze zeširoka a pro právní teorii z oblíbených obecných východisek, tedy napříč dokazováním v právu jako takovým. Autor přitom představuje koncepty kontemporálního a impulsního efektu (s. 126), důkazní konduktivity (s. 142) nebo důkazního organonu. Ne nadarmo oba autoři na stránkách knihy meditují nad myšlenkou jednotného procesního kodexu, příp. doručovacího kodexu, platného pro všechna právní odvětví, resp. řízení. Pasáže psané Jaromírem Jirsou lze oproti tomu shrnout slovy Václava Havla „prosím stručně“. Onen praktický prvek se u posledně uvedeného autora projevuje jednak v úvahách o soudcovském (lidském) myšlení a potřebě zjednodušení, ale také v postřehu o listinných důkazech jako nosičích emocí. U Jaromíra Jirsy ale také probleskne teoretický postřeh: „Pravda je že právníci s instrumentáriem teorie her dosud pracují minimálně a zejména v praxi je jejich využití zatím nedostatečné“ (s. 101). Jinak se autor drží svých oblíbených procesních témat, koncentrace řízení, zásada rozhodnutí při jediném jednání apod. Texty obou autorů jsou obohaceny o pasáže psané kurzívou obsahující připodobnění, postřehy, příklady, takže jde o názory osobní a subjektivní. Rozdílnost názorů obou autorů se koncentruje u názorového střetu na ideu kyvadlovitého přesouvání důkazního břemene mezi účastníky sporu, kdy Karel Havlíček s tímto pravidlem kyvadla není ztotožněn. Naopak názorovou shodu oba autoři nacházejí v tématu poučovací povinnosti soudu ve vztahu k účastníkovi zastoupenému advokátem, kterou neshledávají jako udržitelnou. Pro texty psané Karlem Havlíčkem je pak příznačná celá řada odkazů na v době psaní knihy aktuální omezení spojené s COVD-19, což se může jevit ze zpětného zrcátka jako zbytečně knihu ukotvující na pomíjivé aktuální dění, které čtenáři z blízké budoucnosti nemusí být kontextově zcela zřetelné.

 

Právní psaní srozumitelným jazykem

Autor: Bryan A. Garner
Nakladatel: Nugis Finem Publishing
Rok vydání: 2021
Počet stran: 193
ISBN: 978-80-7614-005-9

Progresivní malé nakladatelství Nugis Finem, jehož první počin na poli právní literatury sborník Filosofie práva (2020) jsem zde představoval v srpnu loňského roku, pokračuje v čeření stojatých vod trhu tuzemských právních publikací. Představovaná publikace se zařazuje do zatím nemnohých tuzemských monografiích o tzv. legal-writtingu, srov. v listopadu 2019 zde představované Právní psaní (2019) od Jana Vučky a v říjnu loňského roku zde prezentované Jak psát, aby se to dalo číst (2021) od Jakuba Švába. Komentovanou novinkou je kongeniální český překlad anglo-americké klasiky na poli legal writtingu, a to příručky „Legal Writing in Plain English“ od Bryana A. Garnera (mj. spoluautora jiného pozoruhodného manuálu „Making Your Case: The Art of Persuading Judges“ napsaného ve spoluautorství se soudcem amerického Nejvyššího soudu Antoninem Scaliou).

Publikace je členěna do celkem pěti částí. První část se věnuje obecným zásadám právního psaní, a to uspořádání myšlenek, formulace vět, výběru slov. V druhé části je pojednáno o zásadách pro psaní textů s analytickou nebo přesvědčovací funkcí. V třetí části jsou prezentovány zásady pro psaní smluv, právních předpisů a jiných normativních textů. Čtvrtá část je věnována zásadám pro grafické úpravy textů a v neposlední řadě pátá část směřuje do budoucnosti, neboť se věnuje způsobům, jak se neustále zlepšovat. V případě této publikace se jedná o adaptovaný překlad s cvičeními, tzn. americké právní reálie jsou nahrazeny přibližnými českými ekvivalenty, nebo jsou vypuštěny tam, kde odpovídající protějšek neexistuje. Každou kapitolu následuje praktické cvičení odstupňované podle obtížnosti.

Dlužno připomenout, že nakladatelství Nugis Finem již v roce 2020 zveřejnilo online kurz na platformě Nostis, ve kterém Martin Kopa představoval některé ideje právě z Legal Writing in Plain English“ od Bryana A. Garnera. Absolventi uvedeného kurzu si tak vzpomenou na zásady tvorby textů a Martinem Kopou prezentované 4 osobnosti šílence, architekta, tesaře a soudce, kteří se při tvorbě textů na straně autora uplatní. Jak už to u podobných příruček bývá, řada praktiků již minimálně na intuitivní úrovni mnohé rady autora ve své činnosti používá. Publikace nepochybně může dobře sloužit jako studijní pomůcka pro studenty, právě kterým je na místě tuto pozoruhodnou publikaci doporučit.

Právní kaleidoskop

Autor: Pavel Holländer
Nakladatel: Aleš Čeněk
Rok vydání: 2020
Počet stran: 368
ISBN: 978-80-7380-817-4

Po titulech Příběhy právních pojmů (2017) (představované zde na tomto blogu v srpnu 2017) a Priesečníky umenie a práva (2019) (představované zde na tomto blogu v srpnu 2019) vyšla v nakladatelství Aleš Čeněk loňský rok další kniha emeritního soudce Ústavního soudu Pavla Holländera nazvaná Právní kaleidoskop: aneb o napětí mezi harmonií pojmů a pohybem světa (2020). Nakladatel zvolil zřejmě z úspornosti nämlich – omlouvám se za germanismus – stejné desky popsané nekonečným zástupem právních pojmů typu dobrá víra, předražek, závazek atd, takže stejně jako u prvního výše uvedeného titulu obálka tohoto svazku s obsahem knihy vůbec nekoresponduje. Ohledně obsahu nechme hovořit samotného autora z úvodu: „V Právním kaleidoskopu obracím pozornost k sudičkám teorie práva, vzájemné vazbě a vzájemnému napětí mezi pojmy svobody a viny, měnící se představě pravdy v důkazním řízení právním, dilema univerzitního studia práva a, konečně, boloňskému velkému třesku, hvězdné hodině evropské právní kultury“ (s. 12). Budiž na tomto místě připomenuto, že kaleidoskop vynalezl Angličan Sir David Brewster v roce 1815. Byl to přitom rok, kdy napoleonská vojska byla poražena v bitvě u Waterloo, dotančilo se na Vídeňském kongresu a na pražském Karlově mostě bylo zrušeno vybírání mýtného.

Publikace je rozdělena do celkem pěti kapitol. První stať má název „Sudičky u kolébky teorie práva: holismus, pozitivismus, analytická a hermeneutická metodologie“ (kapitola 1). Autor se v ní věnuje mj. ustavení pojmu právní norma, prosazení a proměně pojmu zákon ústící ve velké kodifikační projekty, dále dvou či tří složkové struktuře právní normy. Stranou nenechává pozitivismus vítězící nad přirozeným právem, a ustálení názvu nové disciplíny teorie práva. V druhé kapitole nazvané „Není daru svobody bez prokletí viny? Aneb porozumění přítomnosti návratem ad fontes?“ (kapitola 2) se autor zamýšlí nad (staro)řeckým pojmem eleutheria a římským libertas, a to vše s biblickými přesahy. V následující kapitole „Důkaz a měnící se představa pravdivosti v právním myšlení (postmoderní přemítání)“ (kapitola 3) autor medituje nad formální a materiální pravdou, postupným prosazováním zásady volného hodnocení důkazů v evropském právním prostoru, a současnému institucionálnímu bujení procesního práva a nivelizaci požadavků na míru dokazování. Krátká vsuvka na téma „Dilema univerzitního studia práva aneb Konradem Liessmannem hozená rukavice“ (kapitola 4) se pak věnuje úvaze o vysokém školství a vzdělanosti. Poslední kapitola „Boloňský velký třesk aneb hvězdná hodina evropské právní kultury“ (kapitola 5) se věnuje recepci římského práva, škole glosátorů a zrodu první evropské univerzity v italské Bologni na přelomu 11. a 12. století.

Oblíbená témata právního filozofa Pavla Holländera ožívají na stránkách této knihy. Posuďte sami: „Dílem Thibauta (myšlen Anton Friedrich Justus Thibault (1772-1840), pozn.), Feuerbacha (myšlen Paul Johann Anselm Feuerbach (1775-1833), pozn.), Zachariäi (myšlen Karl Salomo Zachariä (1769-1843), pozn.), těchto výrazných osobností právní vědy přelomu 18. a 19 století lze ilustrovat soustředěný zájem tehdejší právní vědy o otázky právní interpretace, zájem, jenž byl nepochybně vyvolán i nárůstem role psaného práva, a však, lze jimi ilustrovat nejen to: tato doba rodí i změnu paradigmatu a tím, jenž jej přináší, je „Kant právní vědy“, Friedrich Carl von Savigny“ (29). Jak už je u Pavla Holländera zvykem, nejedná se jen o kladení sentencí pocházejících od mužů moudrých, zkušených a učených. Autor názorně ukazuje, jak dějinné události měly vliv na vývoj filozofického myšlení, což se ukazuje kupř. na epickém nahlédnutí do doby formování athénské demokracie nebo skutečnosti, že dobytí Toleda znamenalo ve svém důsledku seznámení Tomáše Akvinského s Aristotelem napříč staletími. Umí-li autor vystihnout podstatné historické tendence, nejinak přesnými šípy strefuje i recentní vývoj. Oblíbenou antiku i Florencii autor vzácně opouští v kapitole věnované míře dokazování, ve které důkladně podloženým způsobem uzavírá, že „současnost posuzování míry dokazování u nejvyšších soudních instancí v České republice nabízí tudíž obraz postmoderní dekonstrukce a postmoderní fragmentace“ (s. 243) a autorovi je nutno přitakat. Last but not least – autorův oblíbený obrat, který se v knize opakuje několikrát v každé kapitole – stejně jako v případě knihy citované v úvodu se budu opakovat, ale jde o knihu neuvěřitelně nabitou myšlenkami, názory význačných právníků či filozofů, postřehy a podněty, kterou by bylo škoda minout.

The Anointed: New York’s White Shoe Law Firms―How They Started, How They Grew, and How They Ran the Country

Autor: Jeremiah Lambert, Geoffrey Stewart
Nakladatel: Lyons Pres
Rok vydání: 2021
Počet stran: 256
ISBN 978-1493056330

Na tuto knihu jsem natrefil na internetu víceméně náhodou na amazon.de, a jelikož mě její téma zaujalo, titul jsem se rozhodl opatřit. Už název knihy The Anointed: New York’s White Shoe Law Firms―How They Started, How They Grew, and How They Ran the Country si zaslouží vysvětlení. Titulní The Anointed by se dalo přeložit jako hlavy pomazané a označení white-shoe firm znamená v obecné rovině prestižní společnost zaměstnávající absolventy elitních vysokých škol americké tzv. Ivy League. Kniha pojednává o vzniku tradičních newyorských advokátních kanceláří situovaných na Wall Street na přelomu 19. a 20. století a okupovaných výlučně tzv. WASP (White Anglo-Saxon Protestants). Samotní autoři přitom prošli dvěma z nich, kterým je v knize věnován prostor, a sice Jeremiah Lambert kanceláří Cravath, Swaine & Moore a Geoffrey Stewart kanceláří Davis Polk & Wardwell, takže jde o knihu z rukou nejpovolanějších. Třetí do trojlístku velkých – či přesněji řečeno významných – kanceláří je pak Sullivan & Cromwell. První z výše jmenovaných kanceláří přitom může českému čtenáři rezonovat ze známých pamětí amerického právníka Davida Boise a svého času partnera právě v Cravath, Swaine & Moore (u nás vydané pod názvem Ve službě spravedlnosti: od soudní kauzy baseballového klubu New York Yankees proti Nejvyšší baseballové lize až ke kauze Bush kontra Gore 1997-2000. Praha: Baronet, 2006). Námětem jedné obskurní sci-fi knížky z 50. let – mimochodném oblíbené spisovatele J.G. Ballarda – bylo téma korporátních právníků ovládajících svět, nebyla to však v USA již ve 30. letech realita?

Kniha je členěna celkem do 18 kapitol. V úvodní kapitole se autoři věnují začátkům kolem roku 1889 a kanceláři Cravath, Swaine & Moore (kapitola 1). Navazuje vysvětlení odvěké rivality uvedené kanceláře se Sullivan & Cromwell (kapitola 2). Autoři dále odhalují, kdo byl advokátem č. 1 bankéře J.P. Morgana (kapitola 3). Dále se v knize pojednává o právní agendě kanceláří, jednak železničních společnostech a jejich komplexních reorganizacích (kapitola 4) a jednak období vzniku trustů a progresivní éře (kapitola 5). Dvě párové kapitoly jsou věnovány nechvalnému spojení Cromwella a aféře kolem Panamského kanálu (kapitola 6) a mezinárodnímu přesahu a institucionalizaci právě Sullivan & Cromwell (kapitola 7). V dalším se autoři zaobírají systémem fungování kanceláře Cravath, Swaine & Moore a Cravathově osobě zvláště (kapitola 8), stejně jako těm, kteří touto kanceláří prošli (kapitola 9). O postavě Swaineho a restrukturalizační praxi v Cravathu je pojednáno v další kapitole (kapitola 10). Autoři se věnují i ustavení kanceláře Davis Polk & Wardwell (kapitola 11) a jejímu předchůdci – kanceláři John W. Davise a jeho kauzám (kapitola 12). Autoři se dále zabývají možnostmi Sullivan & Cromwell v závěru 1. sv. války (kapitola 13). Stranou nezůstává ani to, jak to vypadalo v předvečer regulace bankovního sektoru (kapitola 14) a poté následným lítým právním bitvám proti některým zákonům z balíku New Dealu (kapitola 15). Závěrem se autoři věnují postavám bratrů Dullesových ze Sullivan & Cromwell a poválečnému světu (kapitola 16). Kniha je zakončena popisem střetu tradice ve světle reforem u Davis Polk (kapitola 17) a připojena je i douška zpátky do budoucnosti o zaměstnávání menšin a proměně uzavřeného světa těchto kanceláří (kapitola 18).

Na otázku položenou v úvodu si lze po přečtení titulu odpovědět lehce. Newyorské advokátní kanceláře situované na Wall Street na přelomu 19. a 20. století byly skutečně odrazovým můstkem pro ambiciózní právníky, kteří to dotáhli mnohdy až na vysoké posty ve vládní administrativě. Tak např. Seymour Parker Gilbert, který začínal v Cravath, zastával v letech 1924-1930 funkci tzv. agent-general pro vláčené reparace zastupující spojence v Berlíně a de facto držel tep na ekonomice Výmarské republiky. John W. Davis dokonce kandidoval v prezidentských volbách roce 1933 a vysoké poltické hry Sullivan & Cromwell jsou mimo jakékoliv kategorie. Všechny popisované kanceláře přitom stály bok po boku svým klientům – velkým investičním bankám z Wall Street jako jsou Morgan Stanley nebo Goldman SachsMoc, peníze a právo řečeno s Janem Sokolem jsou tak rezonujícím tématem knihy, která se nevyhýbá i stinným kauzám těchto velkých kanceláří, jako podezření z uplácení federálního soudce, skandálu kolem prodeje podílu v Panamském kanálu nebo napojení na nacistické Německo. Zajímavé téma je také institucionalizace fungování advokátní kanceláře, která vzešla od Cravathu a drží se víceméně dodnes (placení právníci na stálo, kteří se mají věnovat jen agendě kanceláře, pyramidový systém associates – partners, každoroční nábor talentů z řad absolventů a s tím spojená zaměstnanecká politika up or out neboli povýšit nebo odejít). Kniha stojí na pomezí historické a publicistické práce, solidně ozdrojované a neobvykle střízlivé zároveň. Jde přitom o fascinující vhled do amerických reáliích od konce 90. let 19. století do 40. let 20. století s přesahem do současnosti. Doba ryze analogová ve znamení psacích strojů, přinášející tehdy třaskavá témata restrukturalizací insolventních železničních společností nebo zakládání korporátních trustů a dluhopisových programů, to vše v době relativního právního vakua těchto instrumentů. Na uvedenou právní agendu se přitom výše uvedené kanceláře specializovaly a vytvořily určitý monopol – kupodivu sporná agenda např. nestála těmto kancelářím za pozornost. V knize jsou přítomny i drobnokresby osobností některých výrazných právníků a nechybí popis zajímavých kauz před Nejvyšším soudem. 

20 případů státního zástupce na okrese

Autor: Adéla Rosůlek
Nakladatel: Wolters Kluwer ČR
Rok vydání: 2021
Počet stran: 264
ISBN: 978-80-7552-657-1

Poslední dobou se objevují tituly, jejímž záměrem je podělit se z osobního pohledu o vlastní řešené kauzy a obohatit tak čtenáře o zajímavé případy. Příkladem může být Meditace v kanceláři kalifornského mediátora a jiné příhody české právničky Marcely Fryštenské (Leges, 2020) nebo právě letos v létě vydaných 20 případů státního zástupce na okrese Adély Rosůlek. Uvedená autorka je státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Pardubicích a členka výkonného výboru Unie státních zástupců ČR. Po dvou letech v taláru tato státní zástupkyně sepsala své kauzy v anonymizované podobě do podoby knihy. Jedná se tedy o krok k větší otevřenosti státního zastupitelství, který lze jedině přivítat. Nicméně hned na úvod je potřeba uvést, že v případě této knihy nejde o takovou senzaci jako před pár lety vyvolala publikace mladého britského anonymního trestního advokáta, který si říká The Secret Barrister, nazvaná „The Secret Barrister: Stories of the Law and How It’s Broken“ (Pan Macmillan, 2018). Zmíněná kniha spustila širokou celospolečenskou diskuzi o britské trestní justici – to tato publikace patrně nevyvolá. Přesto se jedná o pozoruhodnou knihu, jejíž náklad je v nabídce některých knihkupců již rozebrán.

Publikace je členěna do 21 kapitol. Pomyslných 20 případů se týká spíše 20 tematických celků a poslední kapitola představuje sběrnou kategorii bizarních kauz. Autorka nejprve pojednává o případech, které se týkají exhibicionistů (kapitola 1). Následně přechází k drogové trestné činnosti (kapitola 2). Další kapitola pojednává o podmíněném propuštění (kapitola 3). Následující kapitola popisuje vazební věci (kapitola 4). Stať nazvaná „za zavřenými dveřmi“ (kapitola 5) se věnuje případům domácího násilí. Autorka poté vzpomíná na svoji první vazební věc (kapitola 6). Násleudjící kapitola se zaobírá úvěrovými podvody (kapitola 7). Stranou nezůstanou ani pašované cigarety (kapitola 8) nebo krádež za nouzového stavu (kapitola 9). V přesné polovině pomyslných případů se octneme za mřížemi u trestné činnosti odsouzených (kapitola 10). V další části knihy se autorka věnuje poškozování vozidel (kapitola 11) a neopomíjí ani trestnou činnost na internetu (kapitola 12). Na párové kapitoly věnující se ženám jak v roli podvodnic (kapitola 13) tak v roli útočnic (kapitola 14) navazuje kapitola o případech odklonů, příp. jiných způsobech vyřešení věci (kapitola 15). Následně je popsán specifický případ věci řešené na § 307 trestního řádu (kapitola 16). Samostatná kapitola je věnována alkoholu a drogám za volantem (kapitola 17). Závěrem autorka popisuje kauzy útoků psa (kapitola 18), sousedské rozepře (kapitola 19) a sousedské ataky (kapitola 20). Knihu ukončuje zmíněný kabinet kuriozit (kapitola 21).

Autorka na jednom místě uvádí, že podstatnou část knihy napsala o vánočním volnu. Text přitom působí právě jako povídání se stejně starými spolužáky na vánočním večírku, a tomu odpovídají i zvolené lidové formulace o zábavnosti, kdy autorku „drogy vždy bavily“, či se jednalo o „pikantní případ“. Právě dráždivým případům z oblasti lidské sexuality se přitom autorka věnuje se zvláštním zaujetím. Autorku naopak ke škodě věci nechává chladnou judikaturní zvrat v druhdy běžné praxi trestních soudů spočívající v ukládání drakonických trestů odnětí svobody u krádeží za koronaviru nebo procesní použitelnost výpovědi zasahujících policistů. Někteří čtenáři mohou poměřovat obsah knihy se zásadami výkonu funkce státního zástupce podle § 24 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Budiž řečeno, že popisy kauz mnohdy zabíhají do nepříliš záživných detailních popisů, rozsáhlých citací z úředních záznamů a (typicky nekonečných) tzv. skutkových vět převzatých do obžalob (včetně nepřípustné „policejní“ spojky „když“).  Zarážející je přitom nulová empatie s obžalovanými či odsouzenými (což vyniká zejména v kapitole o podmíněném propuštění) a nepřehlédnutelná míra fachidiocie s absencí odstupu (některé popisované kauzy jsou živé). Knize nicméně nelze upřít jistý edukativní ráz spojený s odkazy na paragrafy vysvětlující procesní postupy a roli státního zástupce v trestním řízení.  V tomto ohledu tak nepochybně může kniha dobře sloužit pro studenty práv a pro klauzury z trestního práva, nebo třeba i pro nadšené zájemce z řad veřejnosti. Po praktikující advokáty jde však o veskrze banální kauzy, jejichž jednotlivé obrysy jsou po zaklapnutí knihy stěží zapamatovatelné.

Jak psát, aby se to dalo číst

Autor: Jakub Šváb
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2021
Počet stran: 131
ISBN: 978-80-7520-502-9

Publikace s podtitulem Příručka přístupného psaní, která v červnu vyšla v nakladatelství Leges v edici Praktik, je dílem Jakuba Švába, ředitele právního odboru J&T BANKY. Uvedený autor o přístupném psaní přednáší na PF UK, věnoval mu sérii článků v časopise Právní rádce a vše vyústilo ve výběr projektu přístupného psaní do finále prestižní soutěže Legal Disruptos Awards pořádané poradenskou sopečností Deloitte. Kniha je nezvykle vytištěna s barevným provedením textu, což je u právních titulů nepříliš obvyklé, zřejmě zde vydaní pomohl zafinancovat zmíněný bankovní ústav. Ten je ostatně úsměvně propagován i v příkladech, obsahujících ujednání o bezhotovostních platbách s uvedením výhradně kódu této banky. Jedná se o svého druhu první českou příručku zaměřenou především na psaní smluv, a lze ji zařadit do zatím nemnohých tuzemských monografiích o legal-writtingu (srov. předloni zde představované Právní psaní (2019) od Jana Vučky). Publikace po nezbytném úvodu představuje po řadě zásadu jasnosti a srozumitelnosti (kapitola 1), zásadu soudružnosti (kapitola 2), zásadu ujednocenosti (kapitola 3), zásadu souslednosti (kapitola 4), a v neposední řadě zásadu úspornosti (kapitola 5). Knihu uzavírá kapitola věnovaná příkladům postupu, jak upravit text, aby byl co nepřístupnější (kapitola 6) a připojeny jsou i typografická pravidla (kapitola 7) sepsané Kristinou Fišerovou, držitelkou mezinárodního ocenění Red Dot Design Award a seznam použité literatury (kapitola 8).

Kniha je napsána sebejistým stylem, na mnoha místech však sklouzává k vysvětlování obecně známého, a tak se čtenáři v mysli vybaví Plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zillergut, postava ze Švejka, který když něco vypravoval, mluvil samé positivní věci, tázaje se při tom, zda všichni rozumějí nejprimitivnějším výrazům: „Tedy okno, pánové, ano. Víte, co je to okno?“ Nebo: „Cesta, u které po obou stranách jsou příkopy, nazývá se silnicí. Ano, pánové. Víte, co je to příkop? Příkop jest vykopávka, na které pracuje více lidí. Jest to prohloubenina. Ano. Pracuje se motykami. Víte, co je to motyka?“ Převážná většina textu se věnuje především technické stránce češtiny, resp. větným členům a stavbě věty. Abstraktní výklad je doplněn řadou praktických příkladů především na smluvních ustanovení. Příručka se pokouší ustavit základní pravidla – která se mohou zdát v podstatě banální, ve svém základu jsou nicméně bazální – prezentované pěti zásadami, kterým jsou věnované jednotlivé kapitoly. Každá kapitola přitom obsahuje u dané zásady jak jazyková pravidla, tak pravidla pro design textu. Právě posledně uvedené je nezbytným přínosem publikace, i když některá dogmatická pravidla jsou přinejmenším esteticky i právně diskutabilní. Ať už jde o prosazované zarovnání textu do leva, přípustnost byť lehkého prostrkávání (mezer mezi písmeny) nebo tvrzení o nadbytečnosti uvádění obchodní firmy a funkce podepisující osoby u podpisového řádku ve smlouvách. Publikace nicméně šíří důležitou osvětu v kultuře (právního) psaní, aneb: přemýšlejme, co píšeme, a nezapomeňme psát krátké věty!