Soudce Antonín Mokrý vzpomíná

Autor: Antonín Mokrý a Jan Kotous
Nakladatel: Univerzita Karlova – Právnická fakulta, Ediční středisko
Rok vydání: 2018
Počet stran: 143
ISBN: 978-80-87975-77-0

Útlá, ale o to víc zajímavější brožura, vyšla minulý rok pod záštitou Univerzity Karlovy. Představovaná publikace byla sestavena editorem Janem Kotousem, a to na základě několika spíše stručných vzpomínkových statí, sepsaných JUDr. Antonínem Mokrým, známým a dnes již emeritním dlouholetým pražským soudcem (nejdříve Nejvyššího soudu ČR (do rozdělení republiky) a následně Vrchního soudu). Sluší se dodat, že Jan Kotous předloni z rodinných materiálů sestavil a vydal publikaci nazvanou Kapitoly z dějin českého právnického rodu Mokrých (Praha: Pasparta Publishing, s.r.o., 2017), takže jsou zmapovány i osudy příbuzných Antonína Mokrého. V létě roku 2017 jsem na zdejších stránkách popisoval knihu Pavel B. Kůrka, Václav Nedělka: Soudce v čase práva i bezpráví: Paměti Václava Nedělky (1881-1965), a v této souvislosti musím zopakovat, že vzpomínky právníků – a zvláště soudců – jsou kategorií poměrně úzkou a mnoho takovéto literatury u nás příliš často nevychází. Poměrně netypická je také skutečnost, že dnes prezentovaná kniha představuje memoáry dosud žijící osoby (autor je ročník 1928).

Čtenář nalezne v knize celkem 20 kapitol, a to různé délky. Publikace začíná prologem (kapitola 1), následují vzpomínky na útlé dětství (kapitola 2), mládí za války (kapitola 3), mládí po válce (kapitola 4) a pasáž o maloměstské historii právnického rodu Malých (kapitola 5). Dále autor popisuje počátky dospělosti (kapitola 6), vzpomínky na svébytnou povinnou vojenskou službu (kapitola 7), navazující počátky rodinného a soudcovského života (kapitola 8), významným životním předělem, kdy se autor stal otcem rodiny (kapitola 9) a zařazena je lyrická pasáž o kamenických a sedlických vodních plochách, které mají místo v autorově srdci (kapitola 10). V další části vzpomínkové knihy autor zachycuje své působení u Městského soudu v Praze (kapitola 11), obecně o výkonu funkce soudce za totalitního režimu (kapitola 12), o konci totality (kapitola 13), a své porevoluční kariéře v nejvyšších patrech justice (kapitola 14), se kterými byly spojeny zahraniční kontakty a oficiální návštěvy (kapitola 15). V poslední části memoárů jsou zařazeny statě rozebírající uvedení autora do právnické síně slávy (kapitola 16), autor věnuje prostor i vzpomínkám na šoféry služebních vozů se kterými měl co do činění po čas svého působení v justici (kapitola 17), lidem se kterými se profesně setkával na pracovištích (kapitola 18) a zcela osobnímu vyrovnání se se ztrátou manželky ve vysokém věku (kapitola 19), přičemž autor závěrem přibližuje své životní krédo (kapitola 20).

Postava Antonína Mokrého pro mě dosud zůstávala poněkud zahalena tajemstvím, když věkově o něco mladším souputníkům Otakaru Motejlovi a Vojtěchu Ceplovi, jakožto nepřehlédnutelným postavám justice devadesátých let, byly věnovány samostatné publikace již dříve, a to u prvního jmenovaného knižní rozhovor Lexikon Otakara Motejla od Renaty Kalenské (2006) a u druhého biografie Vojtěch Cepl: život právníka ve 20. století od Tomáše Němečka (2010). Není přitom náhoda, že obě zmíněné osobnosti uvádím do souvislosti s autorem představované publikace, neboť tento se vyjadřuje k oběma z nich. Sluší se připomenout, že svého času Otakar Motejl zastával funkci předsedy Nejvyššího soudu ČSFR, Antonín Mokrý byl předsedou Nejvyššího soudu ČR (a Karol Plank předsedou Nejvyššího soudu SR) a tito mužové se údajně potkali ve vile v Karlových Varech, kde se před rozdělením republiky dával dohromady text české Ústavy za účasti Vojtěcha Cepla. Legenda pak praví, že, aby bylo vyhověno oběma soudcům, došlo k ustavení Vrchních soudů v Praze a v Olomouci, kdy „tak vznikla komplikovaná čtyřstupňová soustava zahrnující Vrchní soud (s Mokrým) a Nejvyšší (s Motejlem)“(cit. podle NĚMEČEK, Tomáš. Legenda Cepl [on-line]. Lidovky.cz. Dostupné z https://www.lidovky.cz/noviny/legenda-cepl.A091128_000095_ln_noviny_sko). Zda za existenci – v praxi dost často proklínaných – Vrchních soudů vděčíme skutečně osobnosti Antonína Mokrého, však nadále zůstává otázkou. Ostatně jmenovaný ve svých vzpomínkách příliš nerozlišuje mezi kariérou na Nejvyšším soudě a Vrchním soudě.

Je přitom logické, že postava Antonína Mokrého nebyla natolik politicky exponována na rozdíl od uvedených person, a to vzhledem k soudcovské funkci v níž je nezbytná zdrženlivost v této oblasti. Vzpomínky Antonína Mokrého vynikají vnímavosti a přehledem autora. Spíše než o ucelený text se jedná a několik tematických bloků sestavených dohromady, ale i tak mají svou nezpochybnitelnou hodnotu, jako osobní svědectví člověka, který většinu profesní dráhy strávil v komunistické justici, přičemž po revoluci působil v nejvyšších patrech justice. Ve své kariéře přitom pamatuje ještě prvorepublikové soudce, kteří dodnes požívají respektu ve vzpomínkách těch, kteří je znali, všeobecně uznávaným je pak dr. Josef Rubeš, který by si zasloužil samostatnou publikaci. Autor zažil také devadesátá léta, kdy v tomto ohledu vzpomíná též na vývoj justice na našem území, co do koncepčních věcí: „Exekutiva vždy záviděla soudům jejich relativně nezávislé postavení… bránila se zavedení nových institutů které se již osvědčily v jiných zemích. V Polsku a Maďarsku byli v tomto ohledu daleko pružnější a soudnictví tak stále více na rozdíl od nás posilovali.“ Nezaujatého čtenáře přitom hned napadne, že právě onen pružnější přistup ovšem v opačném gardu vedl v nedávné době v Maďarsku k devalvaci ústavního soudnictví a v Polsku k oslabení justice jako takové. Autor ze vzpomínek vyvstává jako sečtělá, kultivovaná uměřená osobnost, mimořádný a citlivý pozorovatel a překvapivý přírodní lyrik. Po přečtení těchto útržkovitých vzpomínek se před čtenářem zjevuje životní dráha jednice na pozadí doby, se všemi drobnostmi, postavičkami a zážitky, tvořícím životní mikrosvět, což mě donutilo se vrátit ke knižnímu rozhovoru s Otakarem Motejlem a mému oblíbenému citátu z něj, a sice: „Pohled na můj dosavadní život nutně musí vyústit v závěr, že to byl život v podstatě velmi dobrý. Potkalo mne pouze přirozené množství lidských neštěstí, pouze jedna katastrofa a jinak opět přirozený počet zklamání a nezdarů“.

 

Ilustrovaná Ústava České republiky

Autor: Jindřich Janíček
Nakladatel: Klímová Nikola – Take Take Take
Rok vydání: 2018
Počet stran: 157
ISBN: 978-80-906912-6-1

Ústavní texty dosud v tištěné podobě byly součástí ÚZ (úplné znění) z nakladatelství Sagit nebo vycházely jako různé drobné brožury, patrně však ne v podobě, která by byla vskutku knižní a reprezentativní. Po úspěchu projektu Ilustrována Ústava Slovenskej republiky slovenského nakladatelství 82 Book and Design Shop Adama Berky připravilo české nakladatelství Take Take Take Nikoly Klímové ve spolupráci s kreslířem Jindřichem Janíčkem Ilustrovanou Ústavu České republiky. Oba projekty vtipně propojuje úvodní ilustrace zobrazující slavnou fotografii premiérů Mečiara a Klause jednajících o vzniku samostatných republik pod stromem v zahradě brněnské vily Tugendhat.

Kniha je provedena ve státních barvách červené, modré a bílé a ve stejném tónu jsou nakresleny ilustrace. Jelikož publikace obsahuje toliko text Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, není k samotnému obsahu potřeba nic dodávat. Díky členění knihy a přehlednosti ještě více vyniknou některé záměry ústavodárce plynoucí ze samého textu, a jistě by bylo možno vypozorovat další nuance, které s sebou nese toto vydání. Co se týče ilustrací, zde je potřeba poněkud korigovat název publikace, protože se nejedná o ilustrace k textu ve vlastním slova smyslu, neboť samy tyto texty se bez ilustrace obejdou. Kreslíř Jindřich Janíček se ve svých kresbách – kterých je v knize kolem čtyř desítek – věnuje momentkám, jejichž převažující téma je rasismus, ekologie (ničení krajiny) a také různé aktuální záležitosti (útok polonahé aktivistky na prezidenta u voleb, pročesávání lokálního vlaku v rámci uprchlické krize nebo billboardy s českou vlajkou u dálnic). Ilustrace jsou tak jistým osobním komentářem jejich autora a nemají tak úplně jasnou relevanci k ústavním textům – a vzhledem k jejich aktuálnosti je otázkou, zda budou dávat smysl čtenářům i za několik let – právě přesto však mohou vyvolat související podnětné zamyšlení a diskuze.

Publikaci jistě ocení všichni ústavní právníci, ale troufám si tvrdit, že nejenom ti, protože nikdy dosud nebyl základní zákon vydán v takovéto designové knižní podobě. V době, kdy někteří ústavní činitelé dlouhodobě ohýbají ústavní pravidla obsažené v Ústavě ČR, je nanejvýš důležité vyzdvihnout nejvýznamnější právní text v právním řádu, který je na místě ctít a stále se k němu vracet.

The Happy Lawyer: Making a Good Life in the Law

Autor: Nancy Levit, Douglas O. Linder
Nakladatel: Oxford University Press
Rok vydání: 2010
Počet stran: 304
ISBN: 978-0195392326

Šťastný právník? Toto slovní spojení jako by nešlo dost dobře dohromady. Podstata právnické profese jako kdyby šťastné povahy nepřitahovala nebo je měnila v méně šťastné, neboť ona právnická profese per definitionem spočívá v (nevyřčených) obavách, konfliktech a mnohdy pocitech zmaru a osamělém údělu. Jak najít životní spokojenost v právnické profesi ve které se to hemží užíváním antidepresiv, abúzem alkoholu a jiných návykových látek či sebevraždami? Tím se zabývá právě zmíněná publikace, která je zástupcem anglicky psané literatury z anglosaského prostředí v oblasti knih o štěstí zaměřených výlučně na právníky (v představované publikaci spíše na právníky pracující v advokátních kancelářích).

Kniha zahrnuje celkem 8 kapitol. Po úvaze Jsou právníci nešťastní? (kapitola 1), se autoři zabývají štěstím jako základem (kapitola 2), pokusem o to zjistit co činí právníky šťastnými a co nešťastnými (kapitola 3), kdy v dalším prozkoumávají první kategorii skutečností (kapitola 4). Následně se autoři vrací do školních let a zaobírají se výběrem odpovídající právnické fakulty (kapitola 5) a dále tím, co mohou advokátní kanceláře udělat pro štěstí svých právníků (kapitola 6). V předposlední části knihy autoři za sebe skládají jednotlivé osobní příběhy právníků (kapitola 7) a knihu uzavírá závěr (kapitola 8).

Publikace je sice primárně zaměřena na amerického čtenáře a reflektuje místní reálie – což se nejvíce projevuje v kapitole 5, která popisuje, jak si vybrat tu správnou právnickou fakultu na vysoké škole v USA, což pro českého čtenáře nemá vskutku moc význam – nicméně v obecných úvahách podpořených průzkumy má obecnou vypovídající hodnotu. Jak však shrnout tuto pozoruhodnou knihu? Sami autoři uvádějí, že pouze v roce 2008 vyšlo (patrně jen v USA) na 4.000 knih o štěstí… Autoři berou celou věc ze široka a na základě četných studií a průzkumů. Mj. uvádějí, že jedním z faktorů ovlivňujících pocity štěstí – mimo stále se zvedající nároky na objem tzv. billable hours, tedy počet klientovi fakturovatelných hodin, které musí právník pracující v advokátní kanceláři vykázat – je také vzrůstající míra nezdvořilosti v právnické profesi mezi právníky navzájem (v tomto ohledu srov. rozhovor se čtyřmi osobnostmi české advokacie nazvaný „Kolegialita se z advokacie vytrácí“, Lidové noviny 5.11.2018, s. 14, příloha Právo & justice; dostupné z https://www.advokatni-komora.cz/scripts/detail.php?id=19655).

Ohledně zdrojů štěstí kladou autoři důraz na několik výrazných záležitostí, které jistě mají obecnou platnost i pro jiné profese: mít nad věcmi kontrolu, nepoměřovat se s těmi (finančně) nad vámi, mít práci, která je v souladu s vašimi hodnotami, a co nejvíc se věnovat činnosti, která vám přináší tzv. flow, tedy situacím, kdy hodiny v kanceláři utečou jako minuty, protože se věnujete něčemu, co vás zajímá nebo vám zkrátka jde. U každého to přitom může být něco zcela odlišného, autoři však radí to, co přináší zmíněné flow, najít, pojmenovat a co nejvíce se tomu věnovat. Konečně je nezbytné vědomí, že vaše práce má smysl (což může být mnohdy značný problém). Podle průzkumů citovaných autory nejvyšší míru životní spokojenosti udávají starší právníci s pocitem kompetentnosti spojeným se zkušenostmi, kteří se již nemusí povětšinou zabývat úmornou prací přenechanou mladším, a především se dopracovali stavu, ve kterém svoji profesi přijali plně za svou a našli své místo v ní. Well, štěstí tak může také přijít tak nějak přirozeně časem.

Dokazování v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces

Autor: Jiří Jelínek a kolektiv
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2018
Počet stran: 544
ISBN: 978-80-7502-287-5

Stejně jako loňský rok, vyšel i letos v nakladatelství Leges v edici Teoretik sborník, jehož pořadatelem je prof. trestního práva Jiří Jelínek. Zatímco téma publikace z loňského roku bylo obecněji zaměřené (Trestní právo procesní – minulost a budoucnost), přičemž jsem se mu věnoval zde v červnu loňského roku, letošní svazek se specializuje do oblasti dokazování v trestním řízení, a to navíc v kontextu práva na spravedlivý proces. Sborník je strukturován do několika částí, ve kterých jsou vždy příspěvky týkající se stejného tématu. Po řadě tak najdeme statě věnující se spravedlivému procesu jako východisku dokazování v trestním řízení (část I.), teoretickým východiskům a aplikačním problémům dokazování v trestním řízení (část II.), procesní použitelnosti důkazů v trestním řízení (část III.), specifikům dokazování ve vztahu k vybraným důkazním prostředkům (část IV.) a nakonec specifikům dokazování vybraných okolností (část V.). V představované knize čtenář kromě nezbytného úvodu od pořadatele publikace najde celkem 33 příspěvků, z toho 8 je od slovenských právníků v jejich rodném jazyce.

Ve druhé části publikace zaujme příspěvek nazvaný „Důkazní břemeno v trestním řízení“ od Vladimíra Pelce, v němž se pro trestní právo procesní nezvykle otáčí i po civilním právu procesním a vychází přitom z nedávné monografie z pera doc. Lavického na téma Důkazní břemeno v civilním řízení soudním, o které jsem zde psal v říjnu loňského roku. Ve třetí části sborníku je pro praxi podnětná stať Jiřího Říhy ohledně vybraných aspektů použitelnosti protokolů o dřívějších svědeckých výpovědích v hlavním líčení s ohledem na judikaturu ESLP. V poslední části nabývá na významu kapitola Lenky Náhlovské o sníženém důkazním standardu při ukládání ochranného opatření zabrání části majetku (§ 102a trestního zákoníku), kdy s kritikou nedomyšleného přístupu zákonodárce se tento příspěvek shoduje s poznámkami ve shora uvedené kapitole Vladimíra Pelce.

Celou publikací se jako červená nit táhne tzv. doktrína plodů z otráveného stromu (převzatá z anglosaského the fruit of the poisonous tree doctrine), kdy uvedenou doktrínu tu více či méně rozebírá velká část autorů zastoupených v publikaci. Až se skoro zdá, že je kniha jakousi nevyřčenou poctou loni tragicky zesnulému doc. Jiřímu Herczegovi, kdy právě jeho článek dotýkající se uvedené problematiky sehrál rozhodující roli při rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ohledně hodnocení zákonnosti odposlechů v nechvalně známé korupční kauze Rath. Jako svého druhu pocta je takováto publikace více než důstojná, přičemž si troufám tvrdit, že snad každý právník zabývající se trestním právem v ní najde stať, která jej zaujme.

Příběh moderního práva

Autor: Pavel Maršálek
Nakladatel: Auditorium
Rok vydání: 2018
Počet stran: 304
ISBN: 978-80-87284-66-7

Je to mu už 10 let co Pavlovi Maršálkovi vyšla v tehdy se teprve etablujícím nakladatelství Auditorium kniha Právo a společnost. Přiznám se, že právě zmiňovaná publikace mě mezi právnickými tituly čtenými za dob studií velmi oslovila (společně s etnografickým přístupem k právu reprezentovaný solitérem Leopoldem Pospíšilem v knize Etnologie práva – není ostatně náhoda, že Pavel Maršálek uvedeného autora cituje i v představované publikaci – nebo provokativním ekonomickým přístupem k právu Josefa Šímy v publikaci Ekonomie a právo). Autor se věnuje také právní historii, takže v mezidobí od citované publikace mu vyšla studie nazvaná Pod ochranou hákového kříže: Nacistický okupační režim v českých zemích 1939-1945. Když jsem zjistil, že autorovi letos vyšla kniha s názvem Příběh moderního práva, s pořízením titulu jsem neváhal.

Příběh moderního práva je publikace opatřena úvodem a závěrem a obsahuje dále celkem 11 kapitol. Nejprve se autor věnuje zodpovězení otázky „Kde je společnost, tam je právo?“ (kapitola 1), a následně přechází k termínům „Právní regulace a deregulace“ (kapitola 2), „Právo, fakticita a normativita“ (kapitola 3), následně přechází k tématu „Právo, právní kultury a multikulturní výzvy“ (kapitola 4). Dále se autor zabývá mechanismem právní regulace (kapitola 5) a neopomíjí ani téma lidských práv, kterému přiřazuje podtitul: od dominance ke krizi? (kapitola 6). Následně autor přechází ke strukturální a obsahové proměně soudobého práva (kapitola 7) a navazuje řešením otázky, zda stále ještě platí tradiční právní dualismus (kapitola 8). Dále je v autorově záběru předestřen problém spravedlnost vs. právní jistota v soudobém právu (kapitola 9). V posledních dvou kapitolách se pak autor dotýká sporu o interpretaci práva a právní argumentaci (kapitola 10) a konečně vztahu legality a legitimity (kapitola 11).

V loňském roce jsem tu v obdobnou dobu popisoval knihu s podobným názvem a sice Příběhy právních pojmů Pavla Hollandera. Zdá se, jakoby současná doba – i v právní oblasti – pro zvýšení atraktivnosti žádala, aby právo bylo podáváno v příbězích, lze přitom zmínit směr právo a literatura, který si uvedené vetkl takříkajíc do erbu. Publikace řeší zásadní a důležité otázky fungování práva ve společnosti, kdy pro autora je typický a zároveň sympatický právně-sociologický přístup, který je obohacen o optiku právních dějin, takže lákavý název publikace se také shoduje s obsahem knihy. Stranou přitom nezůstanou pojmy jako je enumerace veřejnoprávních pretenzí a dojde i na multidimenzionální charakter práva, takže čtenář – právní-teoretik nezůstane zklamán.

Autor vystihuje podstatné historické tendence ve vývoji práva, jeho záběr je přitom překvapivě obšírný, jak je patrno z výše uvedeného přehledu kapitol, kdy autor popisuje tradiční párové kategorie jako je právo veřejné vs. právo soukromé (v této souvislosti se mj. zabývá i takovými otázkami jako publicizace soukromého práva a privatizace veřejného práva), spravedlnost vs. právo, regulace vs. deregulace, legalita vs. legitimita (zde se autor věnuje fungování totalitních režimů) atd. Stranou přitom nezůstává problematika vlivu migrace a to především migrace nelegální, které jsme svědky posledních několik let, na právo jako takové, kdy autor na několika místech publikace na zdejší poměry velmi otevřeně zvedá varovný prst před uprchlíky, resp. jejich odmítání podřídit se lokálnímu právu a naopak jejich import islámského práva, což autor hodnotí jako doutnající problém. Kniha samo o sobě představuje určité kompendium teorie práva ve velmi přístupné a čtivé podobě a lze ji doporučit všem studentům práv, praktikujícím právníkům, kterým se čas od času zasteskne po právně-teoretickém přesahu, nebo i zájemcům o právo.

Bullshit Jobs: A Theory

Autor: David Graeber
Nakladatel: Allen Lane
Rok vydání: 2018
Počet stran: 368
ISBN: 978-0241263884

Na denním menu na webu časopisu Respekt mě v půlce května letošního roku zaujal krátký příspěvek hudebního publicisty Pavla Turka s nadpisem „BULLSHIT JOBS. ČÍM DÁL VÍC LIDÍ SI MYSLÍ, ŽE JEJICH PRÁCE NENÍ UŽITEČNÁ“, popisující novou knihu antropologa Davida Graebera (https://www.respekt.cz/denni-menu/bullshit-jobs-cim-dal-vic-lidi-si-mysli-ze-jejich-prace-neni-vubec-uzitecna). Tato kniha mne svým tématem více než zaujala, a proto jsem ji obratem opatřil, je však možné že v dohledné době vyjde i v českém překladu, neboť autorovi v tuzemsku již vyšly knihy Dluh: Prvních 5000 let (2012) nebo nověji Utopie pravidel: O technologii, stupiditě a skryté přitažlivosti byrokracie (2017). Autor v předkládané publikaci staví na svém eseji z roku 2013 nazvaném „On the Phenomenon of Bullshit Jobs“, který odstartoval lavinu reakcí, ze které autor vytěžil příběhy  o pracovní každodennosti mnohých lidí, jejichž pracovní náplň se potkává s autorovou představou o tzv. bullshit jobu, kolem kterého vystavěl celou teorii – odtud název knihy. Autor prosazuje provokativní tezi, spočívající v tvrzení, že řada zaměstnání moderní doby je slušně řečeno „nesmyslná“ (jako vhodně převést spojení bullshit job do češtiny bude nesnadný úkol pro překladatele) a jako první na tuto skutečnost poukazuje na vlastních i sesbíraných zkušenostech a odvážně popisuje neblahý vliv takové práce na lidskou psychiku a další souvislosti.

Kniha samotná je členěna do celkem sedmi kapitol. V úvodní kapitole se autor zabývá základní avšak nesnadnou otázkou co je tzv. bullshit job (kapitola 1) a odpovídá si, že jde o práci, která je nesmyslná, zbytečná a není možné obhájit její existenci, čehož si je sám zaměstnanec vědom. V navazující kapitole předkládá typologii tzv. bullshit jobs (kapitola 2), kdy autor rozeznává celkem 5 druhů nesmyslných prací. V další kapitole autor prozkoumává otázku, proč se lidé vykonávající tyto práce cítí nešťastní (kapitola 3). Poté autor přechází k tomu, jaké to je chodit do takové práce (kapitola 4). Následně autor analyzuje trend rozšiřování bullshit jobs (kapitola 5) a závěrem přechází k zodpovězení otázky proč společnost proti rozmachu těchto prací nic nepodniká (kapitola 6) a konečně jaké jsou politické důsledky této situace a zda existuje cesta ven (kapitola 7).

Kniha přináší otevřené pojmenování problému a navíc autor zvedá varovný prst před postupující bullshitizací klasických hodnotných zaměstnání (lékaři a učitelé, jejichž profese pod tíhou papírování ustupuje do pozadí). Na mnoha osobních zpovědích, které autor obdržel, se ukazuje nesmyslnost mnoha zaměstnání, přičemž autor vyvrací zejména tezi, že nesmyslné práce jsou doménou veřejného sektoru. Ostatně právě hodnota zaměstnání pro společnost je také v hledáčku autora, který postupně dospívá k tezi, že čím víc je práce prospěšná pro společnost tím méně je mzdově ohodnocena a naopak. Pozoruhodný je autorův důraz na otázku hodnot obecně a na problém (sebe)hodnoty, kterou lidé odvozují od práce, kterou vykonávají. Navíc v třetí kapitole jde autor do hloubky a relativizuje dnes již zažitou skutečnost, že zaměstnanec prodává svůj čas svému zaměstnavateli. Dále na opravdových příkladech ukazuje, že některé pracovní uspořádání jsou až perverzního charakteru, kdy autor popisuje zhoubnost fungování mezilidských vztahů na pracovišti kde je v takových zaměstnáních mnohdy zaměstnanec nucen předstírat, že má co na práci, ačkoliv nemá a ani mít nemůže.

V poslední kapitole v rámci snahy o nastínění možného řešení autor odkrývá své anarchistické smýšlení a rozebírá výhody sociálního projektu zaručeného minimálního příjmu pro všechny bez rozdílu, tedy diskutovanou možnost mít zajištěný příjem bez ohledu na zaměstnání, kterou např. Švýcaři v nedávném referendu odmítli (https://www.lidovky.cz/svycari-v-referendu-odmitli-revolucni-myslenku-garantovaneho-statniho-prijmu-gc7-/zpravy-svet.aspx?c=A160605_193423_ln_zahranici_ELE). Kniha je svým tématem i podáním neotřelá a na mnoha místech zábavná, leč ve výsledku mrazící – závěrem lze citovat autora „(…) we as a society have collectively decided it´s better to have millions of human beings spending years of their lives pretending to type into spreadsheet or preparing mind maps to PR meetings than freeing them to knit sweaters, play with their dogs, start a garage band, experiment with new recipes or sit in cafés arguing about politics, and gossiping about their friends´ complex polyamorous love affairs.“ (s. 194).

GDPR: Praktická příručka implementace

Autor: Eva Janečková
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2018
Počet stran: 136
ISBN: 978-80-7552-248-1

Takříkajíc za pět minut dvanáct  – tedy jen pár měsíců před účinností evropského nařízení zvaného GDPR (General Data Protection Regulation) –  vyšla v březnu u Wolters Kluwer tenká publikace autorky, která se ochranou osobních údajů zabývá dlouhodobě. V rámci příprav na zavádění opatření podle nové legislativy jsem titul instinktivně pořídil ještě před rozebráním jeho nákladu, dlužno dodat že nakladatel následně pružně ohlásil dotisk tohoto nijak rozsáhlého titulu.

Příručka zahrnuje kromě úvodu a závěru celkem sedm oddílů, které jsou dále členěny do kapitol. V prvním oddíle, nazvaném „povinnosti obsažen v GDPR“, jsou po řadě popsány základní zásady Nařízení a jejich odraz v povinnostech (kapitola 1), souhlas se zpracováním osobních údajů (kapitola 2), dále povinnosti vyplývající z práv subjektu údajů (kapitola 3) a nové povinnosti stanovené Nařízením (kapitola 4). V druhém oddíle, pojmenovaném „analýza“, nalezneme analýzu GDPR krok za krokem (kapitola 1) a ve třetím oddíle pak kapitolu věnovanou vyhodnocení analýzy a implementace (kapitola 1). Čtvrtý oddíl obsahuje shrnutí, pátý pojednání o dozorovém úřadu, šestý oddíl se věnuje sankcím a sedmý oddíl zpracování osobních údajů zaměstnanců.

Na významu nabývají hlavně oddíly publikace věnované anýze a implementaci a dále v části věnované praktickému tématu zpracování osobních údajů zaměstnanců. Představovaná publikace je dobrým pomocníkem pro stručný, a přitom v základním rozsahu podaný vhled do problematiky, který je obohacen o vzorovou podobu některých zásadních dokumentů jako jsou např. záznamy o činnosti.

Náhrada reflexní škody společníků korporací

Autor: Aleš Rozehnal
Nakladatel: Aleš Čeněk
Rok vydání: 2016
Počet stran: 152
ISBN: 978-80-7380-637-8

Před časem jsem zde psal o novátorské publikaci z pera uvedeného autora nazvané Strategie civilního procesu. Shodou okolností se uvedená kniha letos dočkala druhého, rozšířeného vydání. V citovaném příspěvku jsem zmiňoval nyní popisovanou neméně průkopnickou publikaci na dosud neprobádané téma náhrady reflexní škody společníků korporací. To že se autor setrvale věnuje komercionalistice, je nepochybné i z toho, že v letošním roce autor přichází s dalším neotřelým titulem a sice Teorií korporátního práva (Plzeň: Aleš Čeněk, 2018). V tomto příspěvku se chci věnovat nadepsané publikaci, která mě zaujala již svým názvem, neboť zvolené téma dosud – pokud vím – nebylo v tuzemském prostoru zpracováno, shodou okolností šlo také o téma, které bylo přetřesem na mé advokátní zkoušce z obchodního práva.

Monografie je kromě úvodu a závěru rozdělena celkem do sedmi kapitol. Po řadě je nejdříve uvedeno vymezení pojmu reflexní škody (kapitola 1), řešena je samotná náhrada reflexní škody (kapitola 2), dále je věnován prostor zásadě zákazu náhrady reflexní škody (kapitola 3), následuje komparativní exkurz o právu na náhradu reflexní škody (kapitola 4), problematika tzv. derivativních žalob (kapitola 5), a v neposlední řadě jsou řešeny výjimky ze zásady zákazu náhrady reflexní škody (kapitola 6) a konečně mezinárodní investiční spory o náhradu škody (kapitola 7). Rozsahem největší (celkem 63 stran) je přitom hned druhá kapitola, kdy je obsáhle pojednáno o všech situacích zakládajících náhradu škody, vč. tzv. nekalstoutěžních deliktů, přičemž se autor věnuje zasvěceně i tématu reklamy a jejím právními limitům. Druhou nejdelší v knize je sedmá kapitola (celkem 27 stran) ve které autor zabrousil do jemu z praxe známých vod mezinárodní investiční sporů, kdy se čtenáři mj. dostane informací o mediálně známé kauze Ronald Lauder a CME. V druhé kapitole je věnován prostor povinnosti péče řádného hospodáře a je popsán i systém corporate governance. Zbylé stručné a přehledné kapitoly protkané odkazy na zahraniční judikaturu dotvářejí tuto na pohled nenápadnou, ale svým obsahem rozmanitou publikaci.

GDPR – obecné nařízení o ochraně osobních údajů

Autor: Michal Nulíček, Josef Donát, František Nonnemann, Bohuslav Lichnovský, Jan Tomíšek
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2017
Počet stran: 525
ISBN: 978-80-7552-765-3

GDPR (neboli General Data Protection Regulation) bylo patrně nejvíc skloňovanou zkratkou v právní oblasti ale i ve veřejném prostoru na přelomu roku 2017/2018. Za praktickou zmínku stojí i samotná výslovnost uvedené zkratky, kterou lze parafrázovat textem brněnské skupiny Narvan: „Někdo to „Love“ čte / a jinej zas „Láv„“ (ergo „GDPR“ nebo foneticky „DžíDíPíÁr“). Především v médiích pak bylo publikováno množství článků a příspěvků nejrůznějšího druhu, ať už zatracující další evropské nařízení jako diktát z Bruselu nebo snažící se vysvětlit, že se až tak mnoho oproti stávající právní úpravě v tuzemském zákoně o ochraně osobních údajů nemění. Co však stojí spíše v tématu GDPR za pozornost, je zpráva  již z podzimu 2017, že český zákonodárce nezvládl zpracovat odpovídající novelu zákona o ochraně osobních údajů, která by stávající znění zákona uvedla do souladu s  požadavky přímo aplikovatelného nařízení, a ani od rozhodného dne účinnosti GDPR se na tom přitom patrně nic dlouhou dobu nezmění.

Patrně první knihou, která u nás v polovině minulého roku k tématu GDPR vyšla, byl komentář k uvedenému evropskému nařízení, a to od kolektivu autorů Michal Nulíček, Josef Donát, František Nonnemann, Bohuslav Lichnovský a Jan Tomíšek. K posledně uvedenému autorovi mě přitom pojí rodinné vazby, o to víc nadšeně jsem proto k pionýrskému počinu spočívajícímu v představované publikaci přistupoval. Komentář vznikal v době, kdy skutečné obrysy praktického dopadu evropského nařízení se teprve vyjasňovaly a mnohé z problémů ještě nejsou zcela vyjasněny dosud, komentář tak jistě v budoucnu čekají aktualizovaná a rozšířená vydání. Přesto komentář ve svém prvním vydání přináší základní vhled a seznámení se s problematikou, a to prostřednictvím řady praktických příkladů. Na mnoha místech ovšem komentář trpí nešvarem spočívajícím v přepsání textu právního předpisu bez větší přidané hodnoty, což vynikne zvláště u místy nepříliš vydařeného překladu evropské legislativy do češtiny – a více než na jiné komentáře zde tak z podstaty věci platí „zlaté“ pravidlo vyjádřené floskulí „kde začíná problém, tam končí komentář“, což je však nezbytně dáno okolnostmi vzniku uvedené publikace.

S blížícím se datem účinnosti GDPR se na trhu s publikacemi k tomuto tématu vyrojilo množství dalších, prakticky laděných (nebo přesněji slovo „praktický“ v názvu obsahujících) příruček (Praktický průvodce GDPR od Jiřího Žůrka, GDPR: praktický průvodce implementací od Luďka Nezmara, GDPR pro praxi od Jiřího Navrátila a kolektivu či titul GDPR: praktická příručka implementace od Evy Janečkové, kterému se věnuji v samostatném příspěvku). Komentář k evropskému nařízení však má výsadní pozici, a to už z toho důvodu, že transpozice jinak přímo aplikovatelného evropského nařízení GDPR do českého právního řádu se k účinnosti GDPR nestihla a v českém právním řádu je potřeba se vztahovat přímo k uvedenému nařízení. Jde tu přitom o výklad právního předpisu, o němž v konečném důsledku při aplikovaní GDPR v praxi a dohledu dozorových úřadů půjde především, a v tomto ohledu tak komentář představuje cennou a přínosnou publikaci.

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu právnické profese

Autor: Jana Šustová
Nakladatel: C.H. Beck
Rok vydání: 2016
Počet stran: 160
ISBN: 978-80-7400-469-8

V dubnu minulého roku jsem se zde věnoval knize kolektivu autorů soustředěného kolem prof. Luboše Tichého s názvem Odpovědnost advokáta za škodu. Posteskl-li jsem si, že je škoda (sic), že tato publikace nevyšla v aktualizovaném vydání, které by reflektovalo přijetí nového občanského zákoníku, úplně jsem přehlédl obecněji zaměřenou rigorózní práci Jany Šustové, která pod názvem Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu právnické profese vyšla v edici Právní instituty nakladatelství C.H: Beck v roce 2016.

Publikace je kromě úvodu a závěru členěna do celkem sedmi kapitol. V první kapitole autorka pojednává o pojmech, které jsou pro celou monografii vzhledem k jejímu zaměření klíčové, tzn. odpovědnost, škoda, právnická profese a právní služba. Následně je po řadě věnován prostor odpovědnosti za újmu způsobenou při výkonu advokacie (kapitola 2), odpovědnosti za újmu při výkonu notářské činnosti (kapitola 3), odpovědnosti za újmu při vedení exekuce (kapitola 4) a odpovědnosti za újmu způsobenou při výkonu soudnictví (kapitola 5). V následující části práce se autorka věnuje ve sběrné kapitole odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu jiných právnických profesí (kapitola 6) a v poslední kapitole rozebírá vliv rekodifikace soukromého práva na problematiku odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu právnické profese (kapitola 7).

Jak je patrno již z názvu, autorka se nevěnuje pouze odpovědnosti za újmu při výkonu advokacie, ale její záběr je – přes nevelký rozsah práce – širší a věnuje se také dalším povoláním, kromě advokátů tedy notářům, soudním exekutorům, soudcům, ale prostřednictvím shora zmíněné „sběrné“ kapitoly i státním zástupcům, patentovým zástupcům a daňovým poradcům. Každá kapitola věnovaná dané právnické profesi přitom obsahuje popis předpokladů výkonu profese, což je nezbytné, ale nepříliš přínosné (s výjimkou notářů, kde je podmínka státního občanství, resp. jejího souladu s evropským právem, aktuálně předmětem přezkumu u Soudního dvora EU), na zajímavosti nabírá kniha v pasážích o pojištění či kárné odpovědnosti, která má přímý vztah k odpovědnosti za újmu.

Autorka právě u kárné odpovědnosti přitom přínosným způsobem, tam, kde je to možné, analyzuje dostupná kárná rozhodnutí a přináší příklady situací, ve kterých byla kárná odpovědnost dovozena, kdy v případě advokátů navíc dovozuje, že v důsledku rozsahu poskytování právních služeb, mnohdy skutkové složitosti většiny případů, přemíry legislativních změn a nestálého judikatorního vývoje jsou některá pochybení nevyhnutelná. Zatímco u kárných rozhodnutí ve věcech notářů autorka vyvinula značné úsilí, aby se mohla s rozhodovací praxí v tomto směru seznámit, ovšem výsledkem byly pouhé tři rozhodnutí, která byla přezkoumávána ve správním soudnictví (Notářská komora ČR z pochopitelných důvodů tato rozhodnutí nezveřejňuje, což autorka kritizuje), u soudních exekutorů, soudců či státních zástupců podrobila analýze četná rozhodnutí kárných senátů při Nejvyšším správním soudu. Zatímco ve věcech státních zástupců autorka jmenuje konkrétní osoby, v případě soudců či soudních exekutorů, ačkoli jde o skutkově mediálně známé případy, jména vynechává, důvod pro tuto diskrepanci ovšem není zřejmý. Co je však zajímavé, nikoliv nezanedbatelný faktor hraje často v kárných věcech alkohol, což by si jistě zasloužilo zvláštní pozornost, stejně jako afinita právnického stavu obecně k alkoholu, to už se ale dostáváme na rovinu psychologicko-sociální.

V celé monografií autorka uvádí řadu vlastních úvah de lege ferenda, kdy např. volání autorky po kvazirozhodčím řízení při řešení odpovědnosti se částečně naplnilo v novele zákona o ochraně spotřebitele, která od února 2016 zavedla mimosoudní řešení sporů mezi advokátem a spotřebitelem. Ostatní záležitosti uváděné autorkou, jako je povinné zveřejňování výše uzavřeného pojištění nebo zavedení možnosti v případě uplatnění nároku z odpovědnosti za újmu u soudu žalovat jak pojištěnce tak pojistníka, zvýšení věkové hranice pro výkon profese státního zástupce z 25 let na 30 let, zveřejňování kárných rozhodnutí ve věcech notářů a další, však zůstávají nadále otevřené.

Co se týče pro mě nejdůležitější pasáže o odpovědnosti za újmu advokátů, knihu je na místě ocenit, neboť navazuje v mnohém na starší monografii citovanou v úvodu, a dlužno dodat, že se autorka vyrovnává nejen s dříve přijatými závěry (otázka zda se jedná o odpovědnost subjektivní či objektivní – autorka se přitom klaní k posledně uvedené variantě), ale i souvislostem s novou právní úpravou (posun od odpovědnosti za škodu k mnohem širší odpovědnosti za újmu), což je nezpochybnitelný přínos publikace.