Soudce v čase práva i bezpráví: Paměti Václava Nedělky (1881-1965)

Autor: Pavel B. Kůrka, Václav Nedělka
Nakladatel: Historický ústav AV ČR
Rok vydání: 2013
Počet stran: 224
ISBN: 978-80-7286-214-6

Paměti právníků jsou alespoň pro mě vždy zajímavým zdrojem poznání, na pozadí jaké doby právníci vykonávali svou profesi, jaké problémy řešili a jak se za jejich život právo měnilo. Nedávno vydané paměti jistého Václava Nedělky (1881-1965) přitom představují malý historický střípek zrcadlící osudy jednotlivce v proměnách času. Jak je patrno z rozmezí let života autora, zažil ve svém životě hned několik státních zřízení, od C. a K. Mocnářství, po Československou republiku, krátkodechou tzv. druhou Republiku, Protektorát Böhmen und Mähren a následně komunistický převrat roku 1948 s navazující dobou nesvobody. Paměti autor patrně sepsal na sklonku života, avšak zřejmě na základě dřívějších poznámek či deníkových záznamů. Václav Nedělka byl jedním ze tří dětí železničního strážníka, což zaujme minimálně tím, že tato profese je dnes prakticky zcela neznámá. Pro mládí autora pamětí bylo typické, že se rodina často stěhovala po strážních domcích podél železniční trati, podle toho, v jakém místě otec službu vykonával.

Václav Nedělka kolem roku 1900 zahájil studium práv na pražské právnické fakultě. Zde jsou paměti zajímavým zdrojem ohledně tehdejšího studia, když autor např. uvádí, že studium práv v té době bylo nejlevnější, na rozdíl od studia techniky či medicíny. Václav Nedělka nějaký čas na studiích bydlel a stravoval se na Katolické studentské koleji Arnošta z Pardubic, zde přitom dostával k jídlu dvakrát denně i půllitr 16% černého ležáku, domnívám se, že studium pak bylo jistě podstatně ztíženo. Dalším pozoruhodným postřehem je popis tehdejší situace na fakultě v rámci civilního práva procesního, kdy podle autora nejméně oblíbeným vyučujícím byl jistý Dr. Ott, který „k habilitaci na svůj obor žádného kolegu nepřipustil.“ Zhruba ve stejné době přitom studoval František Weyr (1879-1951), který – pokud mě paměť neklame – ve svých třísvazkových pamětech, vydaných v letech 1999 až 2004 v brněnském Altantisu, uvádí totožnou informaci o prof. Horovi, který o něco později podobným způsobem okupoval stolici profesorkou v témže oboru. Odtud možná pramení i současný personální stav české civilní procesualistiky.

Stěžejní část knihy je věnována působení autora v 1. světové válce, který v armádních službách strávil několik let a to v zásobovacím vojsku. Jde přitom o fascinující sled informací a historek o neustálých přesunech, ústupech i zmatečných rozkazech, vypovídající o obrovské dezorganizaci, krutosti a především nesmyslnosti války. Zde kniha určitě zaujme širší spektrum čtenářů než pouze zájemce z řad právníků, neboť citovaná byť rozlehlá a v podstatě faktografická pasáž se skutečně čte jedním dechem.

V dalším jde především o popis výkonu funkce Václava Nedělky jako soudce, ze kterého vychází jako svědomitý, pečlivý a pracovitý právník, který v úřadu trávil mnoho času a mnohdy soudní rozhodnutí vyhotovoval doma do pozdních nočních hodin s pomocí své druhé manželky (s okolnostmi krachu prvního manželství se autor svěřuje v samostatné kapitole). Hned mě k tomu napadají dvě odvislé poznámky. Za prvé by se dnes se soudcovskou povinnou mlčenlivostí takové zapojení manželky do justičních záležitostí zcela jistě neslučovalo, a zadruhé popis až nadlidské pracovitosti evokuje známé paměti amerického právníka Davida Boise (u nás vydané pod názvem Ve službě spravedlnosti: od soudní kauzy baseballového klubu New York Yankees proti Nejvyšší baseballové lize až ke kauze Bush kontra Gore 1997-2000. Praha : Baronet, 2006), který si krabice s podklady k právním kauzám brával i na dovolenou na pláž.

Autor jako soudce vystřídal několik působišť (namátkou Znojmo, Vsetín, Mikulov, Jihlava, Třebíč), při jejichž popisu se vyjevují i zajímavě informace z dějin advokacie. Např. v Mikulově byli za autorova působení (1909) „dva židovští advokáti, nesolidní, dobře dovedli německé sedláky přivádět na buben“, v Jihlavě pak dva čeští advokáti, kteří na sebe žárlili. Uvedené připomíná nechvalně známý starý vtip, podle něhož je-li v městě jeden advokát, je tomu tak dobře a nikdo se moc nesoudí, jsou-li ve městě dva, štvou lidi proti sobě a počet soudních sporů tomu úměrně vzrůstá.

Je zbytečné zde rekapitulovat celý obsah pamětí, jde o zajímavou knihu, která stojí za přečtení, i když je k jejímu obsahu nutno přistupovat s jistou rezervou, která plyne ze samé podstaty formátu pamětí, jakožto subjektivního svědectví jednotlivce. Co vyniká do popředí celých pamětí je téma mobility, které jakoby se vinulo celou knihou jako červená nit. Od útlého mládí, kdy se Václav Nedělka stěhoval spolu s rodinou po železničních domcích, pak za války, kdy se neustále přesouval s jednotkou, po jeho aktivní pracovní dráhu, kdy v rámci kariéry soudce u něj docházelo k (přirozeným) změnám působišť, až po podzim jeho života, kde mu také nebylo dáno spočinout na místě, a v důsledku poválečných pořádků byl nucen řešit neuspokojivou bytovou situaci. Možná právě navzdory tomu se autor dožil úctyhodných 84 let.