Autor: Jan Broz, Jan Chmel
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2017
Počet stran: 128
ISBN: 978-80-7502-172-4
Rozsahem nevelká publikace z edice Teoretik vydávané nakladatelstvím Leges obsahuje dva větší texty interních doktorandů pražské právnické fakulty Jana Broze a Jana Chmela. Spojujícím prvkem obou statí je předmluva z pera profesora ústavního práva Jana Kysely. Přiznám se, že při pořízení titulu jsem se nechal nalákat na téma, které je ze samotného názvu knihy nejzřetelnější a uvedené hned na začátku, a totiž ona studie o vzniku Ústavy ČR, kterou sepsal Jan Broz, a jež zabírá cca první polovinu této publikace. Navíc do dnů okolo 28. výročí 17. listopadu 1989, tedy státního svátku Dne boje za svobodu a demokracii, se tato publikace tématicky hodí dvojnásob.
Náš základní zákon vznikal poměrně překotně v bouřlivém období po pádu komunistického režimu a před vznikem dvou samostatných nástupnických států (ČR & SR). S tehdy vytvořeným textem Ústavy ČR se přitom potýkáme dnes a denně. K okolnostem toho, v jakých podmínkách a za přispění kterých osobností vlastně návrh Ústavy ČR vznikal, se přitom donedávna bylo možné dočíst toliko útržkovitě – a de facto náhodně – v některých publikacích (např. POSPÍŠIL, Ivo, WAGNEROVÁ, Eliška (eds.) Vladimír Klokočka Liber Amicorum – In memoriam emeritního soudce Ústavního soudu. Praha: Linde, 2009 nebo Janem Brozem namnoze citovaná a moje oblíbená NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl: život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010), ale komplexní zpracování chybělo.
Je tak potřeba stať Jana Broze ocenit, neboť představuje první monografické zpracování zásadního okamžiku polistopadových – nejen právních – dějin. Vzhledem ke skutečnosti, že se Jan Broz zaobírá nedávnou minulostí, nejde tu o suchopárné líčení archivních materiálů, jako v případě jiných snah o zachycení legislativních prací významného charakteru (srov. místy obtížně stravitelnou faktografickou právně-historickou práci BLÁHOVÁ, Ivana a kol. Právnická dvouletka: rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014). Broz tu vychází z přizpůsobené metody orální historie, kdy byli pro účely studie vyzpovídáni tehdejší aktéři. Věnuje se tak roli konkrétních osob při tvorbě Ústavy (Václav Klaus, Jan Kalvoda, Vojtěch Cepl…), ale i otázkám po inspiračních zdrojích Ústavy a změnám původního návrhu Ústavy (dvojkomorový Parlament nebo rozložení pravomocí prezidenta), včetně snahám o vystopování „autorství“ některých článků (např. čl. 9 odst. 2 Ústavy představujícím hojně traktované suprapozitivní právo).
V druhé polovině knihy se Jan Chmel zaobírá „horkým“ tématem možného vlivu politické orientace či politických inklinací ústavních soudců Ústavního soudu ČR na rozhodování tohoto soudu, resp. tématu tzv. judicializace politiky. Zde si nelze nevšimnout spojení této studie s knihou NĚMEČEK, Tomáš. Padni komu padni: život a případy Elišky Wagnerové. Praha: Leges, 2014, neboť v této publikaci byly převzaty výstupy Brozovy předcházející práce na téma Politika na ústavním soudě? Vliv politického přesvědčení na hlasování soudců „druhého“ Ústavního Soudu (Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2013 a č. 4/2013). S autorovými přehlednými statistickými tabulky tak měl čtenář možnost se setkat již zde.
Pro účely předkládané studie autor analyzoval celkem 167 plenárních nálezů Ústavního soudu vydaných od 15.7.1993 do 31.7.2016. Jde přitom o nálezy, ve kterých bylo uplatněno odlišné stanovisko, tedy u nich došlo k projevenému názorovému nesouhlasu s vyřízením ústavní stížnosti, resp. návrhu na zrušení zákona, některým ze soudců. Autor předkládá statistiky četnosti souhlasu či nesouhlasu jednotlivých soudců v rámci jednotlivých obsazení Ústavního soudu, dnes již běžně označovaných jako tzv. první, druhý a třetí Ústavní soud. Závěr práce, tedy vyřešení počáteční otázky jaký má vliv orientace soudců na rozhodování soudu, bude většině právníků obeznámených s nálezovou produkcí Ústavního soudu jaksi implicitně dopředu předvídatelné, ale je více než dobře, že si dal autor práci tuto premisu podložit „tvrdými“ daty.
Po přečtení studie Jana Broze si jeden uvědomí, že výsledná podoba Ústavy mohla být za jiné souhry okolností radikálně odlišná od konečného výsledku. Tak či tak však výsledná podoba Ústavy představuje nadmíru kvalitní text, kdy však záleží na charakteru osob, které její text mají naplňovat (lze připomenout, že současný prezident ČR se k povolebním konstelacím ohledně nové vlády vyjádřil nedávno v tom duchu, že s Ústavou „umí pracovat kreativně“). Studie Jana Chmela nám pak připomíná, jak silně a nezávisle funguje náš Ústavní soud.
