Autor: Jan Wintr
Nakladatel: Auditorium
Rok vydání: 2013
Počet stran: 232
ISBN: 978-80-87284-36-0
Pedagog pražské právnické fakulty a ústavní právník Jan Wintr je po mém soudu jedním z nejlépe píšících právních autorů. V době studií mě velmi zaujala jeho Říše principů: Obecné a odvětvové principy současného českého práva (Karolinum, Praha 2006), a to především svou čtivostí a podnětnými postřehy. I jiné další výstupy Jana Wintra byly přitom originální a hodné pozoru např. Vliv politických idejí a programů na české zákonodárství v letech 1989-1998 (IN: Gerloch, A.; Maršálek, P. (eds.): Zákon v kontinentálním právu, Praha: Eurolex Bohemia, 2005, s. 293-341) nebo z poslední doby jeho stať Karikatura moderního právního systému v románech Franze Kafky a Jaroslava Haška (IN: Jan Kysela, Michal Urban a kol. Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků, Praha: Leges, 2017, s. 104-113), kdy posledně uvedenou publikaci jsem zde představoval v listopadu 2017.
Na sklonku minulého roku přitom vyšlo v nakladatelství Auditorium druhé vydání monografie Jana Wintra nazvané Metody a zásady interpretace práva. Oproti původnímu vydání se kniha rozšířila o cca 60 stran a dočkala se po brožovaném provedení vázaného vydání. Vzhledem k tomu, že jsem držitelem prvního vydání, které jsem pořídil již v roce jeho uvedení na knižní pulty, avšak do té doby jsem se k němu nedostal, bylo pro mě její druhé vydání konečně impulsem k tomu, abych si ji přečetl. Kniha je kromě úvodu členěna do celkem 7 samostatných kapitol. Postupně se tedy autor zaobírá metodami interpretace práva (kapitola 1), historickým exkursem s podtitulem Litera zabíjí, ale duch oživuje? (kapitola 2), jazykovým výkladem (kapitola 3), systematickým výkladem (kapitola 4), historickým výkladem (kapitola 5), teleologickým výkladem (kapitola 6) a konečně tzv. pravidlům přednosti (kapitola 7).
Publikace nabízí ucelený přehled všech 4 stěžejních metod interpretace práva (tedy výkladu jazykového, systematického, historického a teleologického) a podrobně popisuje téměř na padesát (!) různých výkladových zásad podřazených pod jednotlivé principy daných výkladových metod (např. zásada dějin působení nebo in dubio pro libertate, apod.). Kniha tak vyniká uceleností a důslednou kategorizací – systematičnost je její velkou předností, kterou ostatně autor osvědčil již ve shora zmiňované Říši principů. Jan Wintr přitom zcela přiznaně vychází a pokračuje z průkopnické práce civilisty Filipa Melzera, pedagoga Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, a to Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace (C.H. Beck, 2010). Publikace Jana Wintra je ovšem postavena především na konkrétních ukázkách aplikace daných výkladových postupů, a to prostřednictvím relevantních pasáží z judikatury českých vrcholných soudních instancí. A jde přitom o nepřeberné množství tematicky nejrůznější judikatury, až se z nich může čtenáři točit hlava, což je možná i důvod, proč jsem publikaci delší dobu odkládal. Ukázky jsou ale zvoleny vhodně a účelně doplňují text, který by neměl chybět v knihovně každého praktikujícího právníka.