Glosy k právní argumentaci

Autor: Libor Hanuš
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2020
Počet stran:  88
ISBN: 978-80-7598-803-4

O trestních soudcích pravil Antonín Mokrý ve svých pamětech, které jsem zde na tomto blogu uváděl v dubnu předloňského roku, následující: „Jsou jednodušší, cyničtější, mají často větší sklon k alkoholu a nějaké vyšší právní teorii jsou jim zcela vzdáleny. Jsou to typičtí právní praktici bez větší jiskry ducha.“ Soudce Libor Hanuš, výrazná postava trestního úseku brněnského Městského soudu, je ovšem pravým opakem uvedeného postulátu, neboť se jedná o nepřehlédnutelného právního teoretika, akcentujícího ve svých spisech morálku a etický rozměr vůbec. Na jeho studii Právní argumentace nebo svévole: úvahy o právu, spravedlnosti a etice (C.H. Beck, 2008) navázaly po 5 letech Glosy k právní argumentaci (Masarykova univerzita, 2013), které nyní po 7 letech vycházejí ve druhém a aktualizovaném vydání (Wolters Kluwer, 2020). Sluší se připomenout, že autor také do češtiny přeložil stěžejní texty německého právního filozofa Gustava Radbrucha (1878–1949), které vyšly spolu s obsáhlou předmluvou autora v publikaci O napětí mezi účely práva (Wolters Kluwer, 2012).

Publikace je kromě úvodu členěna celkem do 4 tematických glos. První se věnuje tématice spravedlnost versus respektování zákona. V této části glosy se mj. autor věnuje praktickým implikacím pravidla o závaznosti právního názoru vysloveného odvolacím soudem pro opětovné rozhodování soudu prvního stupně, takže i procesualisté si v této publikaci přijdou na své. Druhá jest glosou k dosahu a mezím argumentace „a fortiori“ (pokus o nahlédnutí strukturální). Zde autor poněkud překvapivě opomíjí průkopnickou práci civilisty Filipa Melzera, pedagoga Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, a to Metodologii nalézání práva: úvod do právní argumentace (C.H. Beck, 2010). Třetí stať se pak věnuje oblíbenému tématu autorově, neboť je navána svévole, moralita a právní argumentace. Konečně poslední glosa se zaobírá rovinami etických úvah: co z nich spojuje a rozděluje. V poslední uvedené glose autor přesahuje meze právní literatury a dopad jeho myšlenek je mnohem obecnějšího rázu.

Pro autora je typická hluboká znalost a respektování judikatury Ústavního soudu a vycházení z právně-filozofických tezí zmiňovaného Gustava Radbrucha, Roberta Alexyho či Pavla Holländera, u nějž ostatně autor působil jako asistent soudce Ústavního soudu. Na jednom místě autor trefně uvádí, že ve výčtu sentencí, pocházejících od mužů moudrých, zkušených a učených, bychom mohli pokračovat dále a dále. Sluší se dodat, že autor v souladu s doktrínou sebeomezování (self-restraint), vlastní jemu tolik blízkému Ústavnímu soudu, s takovými telegrafickými přehledy cizích myšlenek šetří, a předkládá vlastní vývody, což je nepochybně velký klad publikace. Ostatně není divu, že představovaná publikace došla druhého vydání, které téměř ihned (!) bylo u nakladatele v tištěné podobě vyprodáno. Je tomu po mém soudu z důvodu nepochybné nadčasovosti a aktuálnosti autorových nosných témat, kterým zvláštně v dnešní zjitřené době potřeba dopřát kýženého sluchu. Pro Libora Hanuše je typický apel na korektní vedení diskuze, respektování odlišných názorů, nepředpojatost, odpovědnost spolu s diskurzivním pojetí práva, které lze také vyjádřit jako výzvu k pokoře, pochopení, soucitu a velkorysosti.