Žil jsem s justicí

Autor: Karel Friml
Nakladatel: CK Umělecký klub Praha
Rok vydání: 2020
Počet stran: 565
ISBN: 978-80-905784-9-4

Před koncem roku 2020 se na pultech knihkupectví objevila kniha dlouholetého advokáta JUDr. Karla Frimla, CSc., s téměř osudovým názvem Žil jsem s justicí. Vydání této knihy provázely doprovodné rozhovory na webech denik.cz, advokatnidenik.cz či autoweb.cz a náklad jejího prvního vydání byl ještě před Vánoci rozebrán. Ve zdejším prostředí jsou častější spíše memoáry soudců než advokátů, jak o tom svědčí knihy představované zde na tomto blogu v červenci 2017 [Soudce v čase práva i bezpráví: Paměti Václava Nedělky (1881-1965)] či dubnu 2019 [Soudce Antonín Mokrý vzpomíná], jde tedy o titul svého druhu ojedinělý. Musel jsem si nicméně počkat na lednový dotisk této objemné publikace o více než pětiset stranách na lesklém papíře o rozměrech 21,5 × 25 cm a váze téměř dvou kilogramů.

Publikace samotná je členěna kromě úvodu, konce a doslovu do několik tematických ceků. V první části knihy autor vzpomíná na dětství a píše o sobě (po hříchu však o všem jiném než právě o sobě). Následuje pasáž věnovaná obecně ženám a téměř stejně obsáhlá část o advokacii. V samostatné části autor představuje osobnost amerického advokáta Clarence Darrowa (1857-1938). Následně vzpomíná především na působení v redakci časopisu Svět motorů a další část věnuje svému drahému kolegovi Ivošovi, velkému žertéři. Připojena je i podvratná pasáž o tom, jak autor podstoupil v pokročilém věku příjímací testy na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V poslední části Karel Friml věnuje pozornost podzimu života, tedy tématu stáří, a patrně neobsáhlejší část shodující se s názvem knihy celou publikaci uzavírá. Sluší se dodat, že jako červená nit (mimochodem původ tohoto rčení autor odhaluje) se knihou vinou krátké pasáže vystihující vybrané osobité kauzy převážně z dob socialistické justice.

Tachovský rodák Karel Friml, který oslavil v loňském roce 85. narozeniny, spojil svoji neobyčejnou 60-ti letou advokátní kariéru (z toho půl století v pražském prostředí) především s automobily. A tedy nezbytně dopravními nehodami a s nimi zejména spojenou obhajobou ve věcech trestních. Zasloužil se ale také o kultivaci právního vědomí a osvětu pravidel bezpečnosti silničního provozu prostřednictvím publicistické činnosti pro časopis Svět motorů a psaním televizních scénářů (a také známého filmu Jak napálit advokáta z r. 1980). Autor na více místech konstatuje: „Dodnes jsem asi naivní, stále se divím a zřejmě opravdu musím přiznat, že se na to řemeslo vůbec nehodím.“ (s. 246). Jak tyto pozoruhodné memoáry, které autor patrně psal již od roku 2014, shrnout? Především nejde o klasickou vzpomínkovou literaturu v pravém slova smyslu, protože o sobě samém autor prozrazuje jen málo, ale jedná se v převážné většině spíše o svébytné eseje či úvahy.

Autor z napsaného vychází nejenom jako stále aktivní pozorovatel soudobého dění (komentuje zachycené zprávy, statistiky a výroky), ale především kulturmensch jak se patří (odkazů a citací z různých knih je v textu více jak 50 a ohledně filmů dokonce přes 70). Nelze přehlédnout autorův vztah k humoru a nechybějí tak popisy četných legrácek, šprýmů a kanadských žertíků, které odlehčují popisy jinak nesnadné doby tuhého komunismu, v níž autor strávil polovinu profesního života. Citáty postav z M.A.S.H. se střídají s knihami, vysoké s nízkým, a kniha představuje jeden velký maelström, necenzurovaný proud myšlenek a soudů o nejrůznějších věcech (světové války, Sudety, prezident Beneš, dnešní doba, justice…), což z textu činí listování 100+1 zajímavostí. Kniha patrně neprošla žádnou redakční prací, což je na výsledném tvaru zřetelně poznat. Přesto se jedná o hodnotný náhled do dobového fungování justice a ukázka životního nastavení a elánu činorodého jednotlivce na pozadí doby (i když doby? Karel Friml by řekl Doba, to jsou lidé!).