Autor: Pavel Kučera, Martin Švehla
Nakladatel: Česká citadela
Rok vydání: 2021
Počet stran: 200
ISBN: 978-80-88382-18-8
Enfant terrible české justice, kladenský patriot a dlouholetý místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera (1940 – 2019) proslul zejména rezignací na funkci soudce v průběhu trvání vlastního kárného řízení a také spojením s kauzou tzv. „justiční mafie“ podle výroku tehdy stínové ministryně spravedlnosti za ČSSD Marie Benešové z roku 2007 odkazující na pozadí dobových kauz trestního stíhání Jiřího Čunka (KDU-ČSL) a kontroverzní vydání tzv. katarského prince. V předloňském roce vyšla v poněkud obskurním nakladatelství Česká citadela vzpomínková kniha, kterou sestavil Martin Švehla, jenž krátce působil jako tiskový mluvčí Nejvyššího soudu, podle rozhovorů s Pavlem Kučerou. V úvodu knihy se uvádí, že za posledních 20 let nevyšla žádná vzpomínková kniha věnovaná justici, kterou by napsal soudce – je to po výtce pravda: zcela opomenuty jsou memoáry předsedy Vrchního soudu v Praze Antonína Mokrého (Soudce Antonín Mokrý vzpomíná, Univerzita Karlova – Právnická fakulta, Ediční středisko 2018), které jsem zde představoval v dubnu 2019. Buď jak buď, vzpomínky právníků – a zvláště soudců – jsou kategorií poměrně úzkou a mnoho takovéto literatury u nás příliš často nevychází.
Pavel Kučera strávil většinu profesní dráhy od úvodního startu v advokátní poradně na Kladně v socialistické trestní justici, a to nejdříve na Okresním soudu v Kladně, následně Krajském soudu v Praze a s krátkým polistopadovým intermezzem jako náměstek vedoucí kanceláře prezidenta republiky Václava Havla následně na nově konstituovaném Nevyšším soudě jako jeho místopředseda, aby následně zakončil profesní dráhu na stará kolena obloukem opět v advokacii. Právě na svou profesní dráhu v justici Pavel Kučera v představované publikaci vzpomíná. Nepřekvapí, že účtuje zejména s Marií Benešovou a s řízením o ochranu osobnosti, které se proti ní domáhal, a které soudil Vojtěcha Cepla ml., na němž nenechává autor nit suchou. Překvapí poněkud jednostranný a nekritický pohled na socialistkou trestní justici, na kterou autor vzpomíná až s jistou nostalgií. V ostatním autor především přemítá o obecných problémech justice a dobových záležitostech jako byla tzv. válka soudů (Nejvyššího a Ústavního o trestání odpíračů vojenské služby), přestupkové imunitě soudců a státních zástupců, včetně rozdílů mezi těmito povoláními, a stranou nezůstává ani soudcovská samospráva nebo třeba Klausova amnestie z roku 2013.
Jak shrnout tuto pozoruhodnou knihu? Lze ji patrně doporučit všem zájemcům o zachycení pohledu insidera z prostředí české justice doby předlistopadové i po roce 1989. Autor zažil na Nejvyšším soudě 3 předsedy, a to po řadě Otakara Motejla (5 let), Elišku Wagnerovou (4 roky) a Ivu Brožovou (13 let). Zatímco na prvně jmenovaného vzpomíná laskavě, na druhou uvedenou alespoň s respektem a na třetí zmiňovanou pak s naprostým opovržením. Na podobě knihy je zřetelně poznat, že s autorem nehovořil publicista snažící se získat konkrétní informace a vytěžit zpovídaného uceleně a tematicky, ale šlo o povídaní známých, při kterém zpovídaný dostal prostor mluvit, co má na srdci než odpovídat na nepříjemné dotazy. Uzavřeme citací autora: „… je nutno se zmínit několika slovy o potřebě, náležitostech a významu odůvodnění soudního rozhodnutí. Otázku, zda je odůvodnění potřebné, bych jednoduše odbyl s tím, že odůvodnění potřebné není. Rozhodnutí respektujte, nic jiného vám nezbývá. Zákon, ale i judikatura Ústavního soudu však odůvodnění vyžadují a stanoví dokonce jeho náležitosti. Takže odůvodnění musí být. Ale k čemu? Jeho význam je minimální. Ten, kdo vyhrál, je spokojen i bez odůvodnění svého vítězství a toho, kdo prohrál, sebe delší a sebe preciznější odůvodnění nepřesvědčí, že neměl pravdu.“