Právní kaleidoskop

Autor: Pavel Holländer
Nakladatel: Aleš Čeněk
Rok vydání: 2020
Počet stran: 368
ISBN: 978-80-7380-817-4

Po titulech Příběhy právních pojmů (2017) (představované zde na tomto blogu v srpnu 2017) a Priesečníky umenie a práva (2019) (představované zde na tomto blogu v srpnu 2019) vyšla v nakladatelství Aleš Čeněk loňský rok další kniha emeritního soudce Ústavního soudu Pavla Holländera nazvaná Právní kaleidoskop: aneb o napětí mezi harmonií pojmů a pohybem světa (2020). Nakladatel zvolil zřejmě z úspornosti nämlich – omlouvám se za germanismus – stejné desky popsané nekonečným zástupem právních pojmů typu dobrá víra, předražek, závazek atd, takže stejně jako u prvního výše uvedeného titulu obálka tohoto svazku s obsahem knihy vůbec nekoresponduje. Ohledně obsahu nechme hovořit samotného autora z úvodu: „V Právním kaleidoskopu obracím pozornost k sudičkám teorie práva, vzájemné vazbě a vzájemnému napětí mezi pojmy svobody a viny, měnící se představě pravdy v důkazním řízení právním, dilema univerzitního studia práva a, konečně, boloňskému velkému třesku, hvězdné hodině evropské právní kultury“ (s. 12). Budiž na tomto místě připomenuto, že kaleidoskop vynalezl Angličan Sir David Brewster v roce 1815. Byl to přitom rok, kdy napoleonská vojska byla poražena v bitvě u Waterloo, dotančilo se na Vídeňském kongresu a na pražském Karlově mostě bylo zrušeno vybírání mýtného.

Publikace je rozdělena do celkem pěti kapitol. První stať má název „Sudičky u kolébky teorie práva: holismus, pozitivismus, analytická a hermeneutická metodologie“ (kapitola 1). Autor se v ní věnuje mj. ustavení pojmu právní norma, prosazení a proměně pojmu zákon ústící ve velké kodifikační projekty, dále dvou či tří složkové struktuře právní normy. Stranou nenechává pozitivismus vítězící nad přirozeným právem, a ustálení názvu nové disciplíny teorie práva. V druhé kapitole nazvané „Není daru svobody bez prokletí viny? Aneb porozumění přítomnosti návratem ad fontes?“ (kapitola 2) se autor zamýšlí nad (staro)řeckým pojmem eleutheria a římským libertas, a to vše s biblickými přesahy. V následující kapitole „Důkaz a měnící se představa pravdivosti v právním myšlení (postmoderní přemítání)“ (kapitola 3) autor medituje nad formální a materiální pravdou, postupným prosazováním zásady volného hodnocení důkazů v evropském právním prostoru, a současnému institucionálnímu bujení procesního práva a nivelizaci požadavků na míru dokazování. Krátká vsuvka na téma „Dilema univerzitního studia práva aneb Konradem Liessmannem hozená rukavice“ (kapitola 4) se pak věnuje úvaze o vysokém školství a vzdělanosti. Poslední kapitola „Boloňský velký třesk aneb hvězdná hodina evropské právní kultury“ (kapitola 5) se věnuje recepci římského práva, škole glosátorů a zrodu první evropské univerzity v italské Bologni na přelomu 11. a 12. století.

Oblíbená témata právního filozofa Pavla Holländera ožívají na stránkách této knihy. Posuďte sami: „Dílem Thibauta (myšlen Anton Friedrich Justus Thibault (1772-1840), pozn.), Feuerbacha (myšlen Paul Johann Anselm Feuerbach (1775-1833), pozn.), Zachariäi (myšlen Karl Salomo Zachariä (1769-1843), pozn.), těchto výrazných osobností právní vědy přelomu 18. a 19 století lze ilustrovat soustředěný zájem tehdejší právní vědy o otázky právní interpretace, zájem, jenž byl nepochybně vyvolán i nárůstem role psaného práva, a však, lze jimi ilustrovat nejen to: tato doba rodí i změnu paradigmatu a tím, jenž jej přináší, je „Kant právní vědy“, Friedrich Carl von Savigny“ (29). Jak už je u Pavla Holländera zvykem, nejedná se jen o kladení sentencí pocházejících od mužů moudrých, zkušených a učených. Autor názorně ukazuje, jak dějinné události měly vliv na vývoj filozofického myšlení, což se ukazuje kupř. na epickém nahlédnutí do doby formování athénské demokracie nebo skutečnosti, že dobytí Toleda znamenalo ve svém důsledku seznámení Tomáše Akvinského s Aristotelem napříč staletími. Umí-li autor vystihnout podstatné historické tendence, nejinak přesnými šípy strefuje i recentní vývoj. Oblíbenou antiku i Florencii autor vzácně opouští v kapitole věnované míře dokazování, ve které důkladně podloženým způsobem uzavírá, že „současnost posuzování míry dokazování u nejvyšších soudních instancí v České republice nabízí tudíž obraz postmoderní dekonstrukce a postmoderní fragmentace“ (s. 243) a autorovi je nutno přitakat. Last but not least – autorův oblíbený obrat, který se v knize opakuje několikrát v každé kapitole – stejně jako v případě knihy citované v úvodu se budu opakovat, ale jde o knihu neuvěřitelně nabitou myšlenkami, názory význačných právníků či filozofů, postřehy a podněty, kterou by bylo škoda minout.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *