Autor: Zdeněk Červínek
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2021
Počet stran: 258
ISBN: 978-80-7502-249-3
V srpnu loňského roku jsem se zde věnoval sborníku Filosofie práva (Nugis Finem Publishing, 2020) ve kterém byl zastoupen můj ročníkový kolega z PF UPOL Zdeněk Červínek s kapitolou věnovanou tématu proporcionality. Dlouhodobý Zdeňkův zájem o metodu proporcionality, její kořeny a praktické způsoby aplikace, byl v odborném prostoru zaznamenatelný nejen z časopiseckých příspěvků (např. Alexyho teorie proporcionality: kritická reflexe, Právník 12/2020) ale i z ohlasu Zdeňkových statí na půdě samotného Ústavního soudu (srov. citaci jeho literatury v odůvodnění nálezu Pl. ÚS 4/19 ze dne 24.9.2019 – a na to navazující – „obočí zvedající“ – odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu Milady Tomkové reagující na tuto citaci: „Je např. zarážející, že Ústavní soud musí nahlížet do literatury, aby se dozvěděl, jaké testy ústavnosti ve své judikatuře provádí“). Toto studium zaměřené na praxi tuzemského Ústavního soudu završil autor knižním vydáním rozšířené disertační práce vydané v edici Teoretik nakladatelství Leges v loňském roce s názvem Metoda proporcionality v praxi Ústavního soudu.
Publikace je členěna celkem do 9 kapitol. Kromě nezbytného úvodu (kapitola 1) je v knize po řadě představeno současné paradigma základních práv a přezkumu ústavnosti (kapitola 2) a poté autor přechází k metodě proporcionality v praxi Ústavního soudu: otázky strukturální (kapitola 3). V následujících kapitolách je pojednáno postupně o všech krocích testu proporcionality od kritéria legitimity (kapitola 4), kritérium vhodnosti (kapitola 5), přes kritérium tzv. potřebnosti (kapitola 6) [zde autor příhodně poznamenává, že obsah tohoto kritéria se příčí běžnému jazykovému úzu a je vymezen autonomně (s. 117)] po stěžejní kritérium poměřování (kapitola 7). V závěru knihy autor věnuje prostor rovněž testu vyloučení extrémní disproporcionality a testu racionality s podotázkou v názvu, zda se v jejich případě jedná o variaci na metodu proporcionality či rezignaci na přezkum ústavnosti (kapitola 8). Monografii samotnou zakončuje závěr (kapitola 9) a připojena je i seznam použité literatury.
Velkou předností monografie je podrobná analýza judikatury Ústavního soudu. Ostatně sám autor jako insider z pozice asistenta soudce Ústavního soudu Ludvíka Davida (v období od 1.4.2018 do 31.12.2019) měl možnost fungování tohoto soudního tělesa a jeho převažující myšlenkové přístupy k aplikaci testu proporcionality zkoumat takříkajíc zevnitř. Troufnu si bez nadsázky říct, že představovaná kniha představuje neuvěřitelně detailní a odpracovanou důkladnou analýzu organického vývoje judikatury Ústavního soudu při praktikování testu proporcionality v nálezové judikatuře. Autor dělá ve věci pořádek, rozplétá jednotlivé vývojové tendence a vše obohacuje o vlastní postřehy a hodnocení. Na jednom místě podnětně poznamenává, že zbytnělá doktrína práva na spravedlivý proces brání ještě širší aplikovatelnosti metody proporcionality (s. 185). Nadále platí, že jde o pestré živé psaní jako v případě sborníku vzpomínaném v úvodu tohoto příspěvku, které je radost číst. Posuďte sami: „Ústavní soud tak sice přistupuje k poměřování, avšak v těchto věcech je již les prejudikatury tak hustý, že přes jednotlivé „stromy“ není metodu proporcionality ani explicitní vážící úvahy vůbec vidět“ (s. 202). Se soudkyní Ústavního soudu Miladou Tomkovou citovanou v úvodu si dovoluji nesouhlasit, není nijak zarážející, že se Ústavní soud nyní může za svou praxí ohlédnout právě díky představované knize.