Tereziánské právní reformy

Autor: Jan Kober, Antonín Lojek (a kol.)
Nakladatel: Ústav státu a práva Akademie věd ČR
Rok vydání: 2019
Počet stran: 259
ISBN: 978-80-87439-33-3

Jediná vládnoucí žena na českém trůně Marie Terezie z rodu Habsburků vládla v období 1740 – 1780. S dobou jejího panovnictví se pojí řada právních reforem na českém území, kdy v jejím reformátorském úsilí pokračovali její dva synové Josef II. (v období 1780 –1790) a Leopold II. (v období 1790 – 1792). Marii Terezii je připisováno zavedení povinné školní docházky, zavedení čísla popisných pro obytné domy, jakož i řada dalších správních opatření. Všechna tato témata jsou podrobně a důkladně rozebrána v představované publikaci sestavené autorským kolektivem, kterou vydal Ústav státu a práva Akademie věd ČR. Jak se uvádí v publikaci, „průměrný počet zákonodárných aktů panovníka vydávaných za vlády Marie Terezie vystoupal postupně z přibližně 36 aktů ročně v desetiletí 1741-1750 až na nějakých 96 v desetiletí 1771-1780. Ač počet právních aktů vydaných za celou vlády Marie Terezie ve svém souhrnu nedosahuje ani poloviny z celkového počtu právních aktů vydaných za deset let samostatné vlády Josefa II., vyčísleného na 6206 aktů, je nesporné, že už za vlády Marie Terezie se psané právo jasně vyprofilovalo do role základního nástroje vládnutí“.

Publikace je kromě úvodu a závěru rozčleněna celkem do sedmi kapitol. Většina kapitol pak pod jednotným tématem zahrnuje podkapitoly na dílčí témata. Po řadě je pojednáno o politicích, úřednících a učencích jako hybatelých reforem (kapitola 1) [a to Bedřichu Vilémovi Haugvic, Václavovi Anotnínovi Kounicovi (podkapitola 1.1) a Josefovi ze Sonnenfelsu (podkapitola 1.2)]. Dále je představena problematika státní služby (kapitola 2) [především předpokladům ustanovení do funkce (podkapitola 2.1) a právní úpravě platu (podkapitola 2.2)]. V dalším je řešeno státní právo (kapitola 3) [a v jeho rámci jsou popsány kořeny moderního ústavního práva (podkapitola 3.1) a fungování cenzury (podkapitola 3.2)]. Autoři se rovněž věnují tématu hospodářství (kapitola 4) [a to hospodářskému (ne)blahobytu (podkapitola 4.1) a komplexně tzv. hornímu právu (podkapitola 4.2)]. Samostatná kapitola je věnována problematice školství (kapitola 5) a sjednocení a zpřehlednění práva (kapitola 6) [Azzoniho a Zenckerově osnově a sjednocování občanského práva (podkapitola 6.1) a specifikace a římsko-právní vlivy (podkapitola 6.2)]. V neposlední řadě je věnován prostor také zahraniční politice Marie Terezie (kapitola 7) [a v jejím rámci především vyrovnání s Bavorskem (podkapitola 7.1)].

Představovaná publikace přitom trpělivě vysvětluje, že Marie Terezie se s politickou filozofií osvícenství a osvícenským hnutím rozhodně neztotožňovala a její reformy, ač se mohou na první pohled zdát jako demokratizující a decentralizující, představovaly výsledky pragmatických úvah, často vedených snahou o efektivní chod státu, a především s tím spojený lepší výběr daní. Vydávání dekretů, reskriptů a patentů nejrůznějšího druhu za dob Marie Terezie však nesporně položilo některé moderní základy státu, jak jej známe dnes. Zejména ohledně placeného profesionálního úřednictva si autoři všímají paralel se současným zákonem o státní službě, který de facto vychází z reforem Marie Terezie. Stranou přitom nezůstaly i nerealizované projekty, a to návrh „všeobecného kodexu soukromého práva a soudního řádu, označovaného pracovně jako Codex Theresanus. Oba tyto velké projekty jasně svědčí o tom, že Marie Terezie a její vláda se jednoznačně přikláněly k myšlence revize právního řádu“. Autoři sympaticky hodnotí, že „…vláda Marie Terezie byla laboratoří myšlenek, kde se leccos zkoušelo, aniž by to ale bylo pokládáno za jednoznačné a trvale nezměnitelné“. Kniha jistě potěší všechny zájemce o právní historii i dějiny Habsburků na českém trůně jako takové.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *