Autor: Antonín Mokrý a Jan Kotous
Nakladatel: Univerzita Karlova – Právnická fakulta, Ediční středisko
Rok vydání: 2018
Počet stran: 143
ISBN: 978-80-87975-77-0
Útlá, ale o to víc zajímavější brožura, vyšla minulý rok pod záštitou Univerzity Karlovy. Představovaná publikace byla sestavena editorem Janem Kotousem, a to na základě několika spíše stručných vzpomínkových statí, sepsaných JUDr. Antonínem Mokrým, známým a dnes již emeritním dlouholetým pražským soudcem (nejdříve Nejvyššího soudu ČR (do rozdělení republiky) a následně Vrchního soudu). Sluší se dodat, že Jan Kotous předloni z rodinných materiálů sestavil a vydal publikaci nazvanou Kapitoly z dějin českého právnického rodu Mokrých (Praha: Pasparta Publishing, s.r.o., 2017), takže jsou zmapovány i osudy příbuzných Antonína Mokrého. V létě roku 2017 jsem na zdejších stránkách popisoval knihu Pavel B. Kůrka, Václav Nedělka: Soudce v čase práva i bezpráví: Paměti Václava Nedělky (1881-1965), a v této souvislosti musím zopakovat, že vzpomínky právníků – a zvláště soudců – jsou kategorií poměrně úzkou a mnoho takovéto literatury u nás příliš často nevychází. Poměrně netypická je také skutečnost, že dnes prezentovaná kniha představuje memoáry dosud žijící osoby (autor je ročník 1928).
Čtenář nalezne v knize celkem 20 kapitol, a to různé délky. Publikace začíná prologem (kapitola 1), následují vzpomínky na útlé dětství (kapitola 2), mládí za války (kapitola 3), mládí po válce (kapitola 4) a pasáž o maloměstské historii právnického rodu Malých (kapitola 5). Dále autor popisuje počátky dospělosti (kapitola 6), vzpomínky na svébytnou povinnou vojenskou službu (kapitola 7), navazující počátky rodinného a soudcovského života (kapitola 8), významným životním předělem, kdy se autor stal otcem rodiny (kapitola 9) a zařazena je lyrická pasáž o kamenických a sedlických vodních plochách, které mají místo v autorově srdci (kapitola 10). V další části vzpomínkové knihy autor zachycuje své působení u Městského soudu v Praze (kapitola 11), obecně o výkonu funkce soudce za totalitního režimu (kapitola 12), o konci totality (kapitola 13), a své porevoluční kariéře v nejvyšších patrech justice (kapitola 14), se kterými byly spojeny zahraniční kontakty a oficiální návštěvy (kapitola 15). V poslední části memoárů jsou zařazeny statě rozebírající uvedení autora do právnické síně slávy (kapitola 16), autor věnuje prostor i vzpomínkám na šoféry služebních vozů se kterými měl co do činění po čas svého působení v justici (kapitola 17), lidem se kterými se profesně setkával na pracovištích (kapitola 18) a zcela osobnímu vyrovnání se se ztrátou manželky ve vysokém věku (kapitola 19), přičemž autor závěrem přibližuje své životní krédo (kapitola 20).
Postava Antonína Mokrého pro mě dosud zůstávala poněkud zahalena tajemstvím, když věkově o něco mladším souputníkům Otakaru Motejlovi a Vojtěchu Ceplovi, jakožto nepřehlédnutelným postavám justice devadesátých let, byly věnovány samostatné publikace již dříve, a to u prvního jmenovaného knižní rozhovor Lexikon Otakara Motejla od Renaty Kalenské (2006) a u druhého biografie Vojtěch Cepl: život právníka ve 20. století od Tomáše Němečka (2010). Není přitom náhoda, že obě zmíněné osobnosti uvádím do souvislosti s autorem představované publikace, neboť tento se vyjadřuje k oběma z nich. Sluší se připomenout, že svého času Otakar Motejl zastával funkci předsedy Nejvyššího soudu ČSFR, Antonín Mokrý byl předsedou Nejvyššího soudu ČR (a Karol Plank předsedou Nejvyššího soudu SR) a tito mužové se údajně potkali ve vile v Karlových Varech, kde se před rozdělením republiky dával dohromady text české Ústavy za účasti Vojtěcha Cepla. Legenda pak praví, že, aby bylo vyhověno oběma soudcům, došlo k ustavení Vrchních soudů v Praze a v Olomouci, kdy „tak vznikla komplikovaná čtyřstupňová soustava zahrnující Vrchní soud (s Mokrým) a Nejvyšší (s Motejlem)“(cit. podle NĚMEČEK, Tomáš. Legenda Cepl [on-line]. Lidovky.cz. Dostupné z https://www.lidovky.cz/noviny/legenda-cepl.A091128_000095_ln_noviny_sko). Zda za existenci – v praxi dost často proklínaných – Vrchních soudů vděčíme skutečně osobnosti Antonína Mokrého, však nadále zůstává otázkou. Ostatně jmenovaný ve svých vzpomínkách příliš nerozlišuje mezi kariérou na Nejvyšším soudě a Vrchním soudě.
Je přitom logické, že postava Antonína Mokrého nebyla natolik politicky exponována na rozdíl od uvedených person, a to vzhledem k soudcovské funkci v níž je nezbytná zdrženlivost v této oblasti. Vzpomínky Antonína Mokrého vynikají vnímavosti a přehledem autora. Spíše než o ucelený text se jedná a několik tematických bloků sestavených dohromady, ale i tak mají svou nezpochybnitelnou hodnotu, jako osobní svědectví člověka, který většinu profesní dráhy strávil v komunistické justici, přičemž po revoluci působil v nejvyšších patrech justice. Ve své kariéře přitom pamatuje ještě prvorepublikové soudce, kteří dodnes požívají respektu ve vzpomínkách těch, kteří je znali, všeobecně uznávaným je pak dr. Josef Rubeš, který by si zasloužil samostatnou publikaci. Autor zažil také devadesátá léta, kdy v tomto ohledu vzpomíná též na vývoj justice na našem území, co do koncepčních věcí: „Exekutiva vždy záviděla soudům jejich relativně nezávislé postavení… bránila se zavedení nových institutů které se již osvědčily v jiných zemích. V Polsku a Maďarsku byli v tomto ohledu daleko pružnější a soudnictví tak stále více na rozdíl od nás posilovali.“ Nezaujatého čtenáře přitom hned napadne, že právě onen pružnější přistup ovšem v opačném gardu vedl v nedávné době v Maďarsku k devalvaci ústavního soudnictví a v Polsku k oslabení justice jako takové. Autor ze vzpomínek vyvstává jako sečtělá, kultivovaná uměřená osobnost, mimořádný a citlivý pozorovatel a překvapivý přírodní lyrik. Po přečtení těchto útržkovitých vzpomínek se před čtenářem zjevuje životní dráha jednice na pozadí doby, se všemi drobnostmi, postavičkami a zážitky, tvořícím životní mikrosvět, což mě donutilo se vrátit ke knižnímu rozhovoru s Otakarem Motejlem a mému oblíbenému citátu z něj, a sice: „Pohled na můj dosavadní život nutně musí vyústit v závěr, že to byl život v podstatě velmi dobrý. Potkalo mne pouze přirozené množství lidských neštěstí, pouze jedna katastrofa a jinak opět přirozený počet zklamání a nezdarů“.