Výkon advokátní praxe

Autor: Jakub Maur
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2020
Počet stran: 168
ISBN: 978-80-7598-680-1

Publikací, které by se věnovaly praktickému výkonu advokacie a otázkám souvisejícím je jako šafránu, z nemnohých se s jistými představami podílel Aleš Rozehnal ve Strategii civilního procesu (představované zde v březnu 2017), Petr Meduna v přepracovaném vydání Klíče k soudní síni (představované zde v červnu 2019), a neposlední řadě pak tandem Daniela Kovářová a Dita Fuchsová v tematické řadě nazvané Jak (ne)dělat advokacii (představované zde v květnu 2019). Advokát a vysokoškolský pedagog (CEVRO institut) Jakub Maur přispěl do ranku knih o advokátním právu vlastní studií nazvanou sebevědomě Výkon advokátní praxe. Nejde přitom o autora zcela neznámého, neboť je členem autorských kolektivů kolem ediční řady Právo prakticky nakladatelství Wolters Kluwer, jež mají na svědomí nedávné tituly Smlouvy přípravného druhu (2019) a Zvláštní způsoby uzavírání smluv: jednostranné sliby (2020). Autor rovněž stojí za Nadačním fondem právní pomoci (neplést s Nadačním fondem pomoci miliardáře Karla Janečka).

Monografie je kromě úvodu a závěru členěna do celkem 8 kapitol. Autor nejprve pojednává o výkonu advokacie jako premise pro zajištění práva na právní pomoc (kapitola 1), výlučnosti a nezávislosti advokátního stavu (kapitola 2), a pokračuje přes historické mezníky výkonu advokátní profese ve vybraných zemích (kapitola 3). Následně autor věnuje prostor současnému právními postavení advokátů v justičním systému ČR (kapitola 4). Po této přehledové části se autor věnuje vztahu advokáta a klienta jako meritorního důvodu existence nezávislé advokátní profese a způsobům jeho vzniku (kapitola 5). Následně přechází k tématu vzniku právního vztahu advokáta a klienta na základě rozhodnutí orgánu stavovské samosprávy (kapitola 6). V posledních dvou kapitolách se autor věnuje poměrně ožehavým tématům obsahu vztahu advokáta a klienta – vzájemná práva a povinnosti (kapitola 7) a opomenut není ani zánik vztahu mezi advokátem a klientem (kapitola 8).

Je otázkou, pro koho je vlastně tato přehledová, stručná publikace určena. Praktikujícím advokátům spíše pouze zopakuje známé skutečnosti bez větší přidané hodnoty, pro studenty právnických fakult je příliš úzkoprofilově zaměřena a pro laickou veřejnost jde o příliš odborný (rozuměj nezáživný) text, místy nadužívající latinské obraty (eo ipso). Knize se přitom nevyhnuly jisté nepřesnosti, např. chybně uvedený základní limit pojištění (3 miliony korun namísto 5 milionů korun) nebo autorovo tvrzení, že Ústavní soud pro nedostatek zastoupení advokátem ústavní stížnost zamítne (v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost postupem podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítá). Prohřešky jsou však i menšího kalibru, přesto nemusí každému sedět, např. užívání nepřesného pojmu „právní kancelář“ nebo místy generalizace na hranici únosnosti (příkladem budiž úvahy autora o možných rozdílech mezi advokáty, kteří jsou zapsáni v seznamech pro ustanovování obhajob ex-offo, a těmi, kteří nejsou). V pasáži věnované odměně advokáta jako opatrovníka v civilním soudním řízení je pak poněkud překvapivě opomenuta sada aktuálních nálezů Ústavního soudu k uvedené problematice. Autor se nicméně zaobírá na několika místech zajímavými tématy, jako jsou limity podílové odměny, resp. odměny z výsledku, stávající zákaz přijmout nebo nabídnout úplatu za doporučení či zprostředkování právních služeb nebo AML povinnostem advokáta jako velkého zásahu do nezávislosti a mlčenlivosti advokátů, ovšem toliko povrchně, ač by nepochybně zasloužili podrobnější rozpracování. Publikace je přesto pozoruhodným příspěvkem, obohacující o vlastní názory autora, a především komparativní prvek zahrnující postavení advokátů v Anglii a Německu.

The Case for Culture: How to Stop Being a Slave to Your Law Firm, Grow Your Practice, and Actually Be Happy

Autor: Eric Faber
Nakladatel: Lioncrest Publishing
Rok vydání: 2020
Počet stran: 242
ISBN 978-1544505855

Podle několika zahraničních blogů obsahujících tipy na právnické knihy anglo-saského okruhu letošního roku se opakovaně na prvních místech objevila kniha Erica Fabera, nazvaná The Case for Culture: How to Stop Being a Slave to Your Law Firm, Grow Your Practice, and Actually Be Happy. Není přitom náhoda, že předmluvu ke knize napsal Michael Mogill, autor jiné loňský rok často skloňované knize  The Game Changing Attorney: How to Land the Best Cases, Stand Out from Your Competition, and Become the Obvious Choice in Your Market. Oba autoři jako by si libovali v dlouhých názvech, ale patrně jde o specifikum amerického knižního trhu, který vyžaduje, aby název prodával a řekl doslovně vše. Mogill je marketér a jeho motto proponované uvedenou knihou zní natáčejte videa, buďte vidět, u čehož se nezbytně řada právníků musí ošívat (najdou se však výjimky, zdravím do Brna). Faber je oproti němu praktikující advokát, který se v představované knize podílí o své těžce nabyté zkušenosti vedení vlastní advokátní kanceláře, přičemž jeho leitmotivem je „firemní kultura“ v nejvlastnějším slova smyslu a její význam pro celé podnikání.

Publikace je kromě úvodu a závěru členěna celkem do 10 kapitol. V úvodní kapitole se autor zaobírá tezí, že kultura je lidská (kapitola 1) a poté se v této souvislosti za podpůrného použití Maslowovy teorie věnuje základním potřebám člověka v zaměstnání (kapitola 2). Poté přechází k provokativním myšlenkám shrnutým do kapitoly nazvané nic se nemění, pokud se sami neměníte (kapitola 3) a přechází k potřebě definování stávající firemní kultury v kanceláři čtenáře (kapitola 4). O tom, jak je nezbytné představit si vlastní hodnoty, věnuje samostatnou kapitolu (kapitola 5), stejně jako fundamentálnímu požadavku na správné lidi na správných místech (kapitola 6). Dále autor klade důraz na záměrný a svědomitý výběr zaměstnanců (kapitola 7) a věnuje samostatnou pasáž prvnímu dni nového zaměstnance v advokátní kanceláři, který má být doslova životním zážitkem (kapitola 8). Poslední části knihy jsou věnované záležitostem, na které je potřeba klást obzvláštní důraz, tedy managmentu procesů nikoli (micro-managmentu) pracovníků (kapitola 9) a vybudování firemní kultury, která umožňuje růst (kapitola 10).

Eric Faber se po 15 letech provozování menší advokátní praxe v oblasti sports and entertainment law (mj. spravování majetku rappera Tupaca Shakura nebo zastupování sportovců v nejvyšších ligách amerického fotbalu (NFL) či basketbalu (NBA)) přeorientoval na problematiku tzv. worker’s compensation cases (náhrady zaměstnancům). Po 7 let úpěnlivého studia firemní kultury a jejího zavádění, má takto jeho specializovaná advokátní společnost v současnosti 50 zaměstnanců ve 2 kancelářích (obě v Kalifornii, USA) v nichž jsou podle interních průzkumů spokojenosti všichni pracovníci spokojení (přesněji happy nebo very happy). Autorova teze je jednoduchá: postarejte se o zaměstnance, zaměstnanci se pak postarají o klienta a klient se nakonec postará o nás o všechny. Faberova advokátní kancelář tak mj. pořádá na 50 akcí ročně pro zaměstnance (ale nejenom pro ně, protože dopad na místní komunitu je jednou z hodnot kanceláře), nabízí všem neomezenou dovolenou, on-line bonusový systém ve kterém zaměstnanci přidělují bonusové body spoluzaměstnancům, kteří je mohou proměnit v hmotné statky, a v neposlední řadě všem opravdu štědře platí (mottem je slogan pay it like you mean it).

Autor nezastírá, že dopracovat se k tomuto velkorysému přístupu – který se mu však mnohonásobně vyplatil – chtělo otevřenou mysl a překonávání zažitých myšlenkových klišé a přetrvávajících přístupů v oboru – jedním z nich je přísná hierarchie v advokátních kancelářích a kultura nejistoty. V americkém podání advokátní kanceláře to znamená, že advokáti-associates se stanou advokáty-partners, od kterých se především očekává, že budou kanceláři stabilně přinášet určitý objem klientů (práce). To vyvíjí další tlak – Faber v nadsázce říká: chtějte po někom soustředěnou a odpovědnou vysoce kvalifikovanou právní práci a současně aby se proměnil v osobního marketéra… a proto uvedené paradigma ve své kanceláři zrušil. V prazákladu tedy stojí základní nastavení firemní kultury (hodnot) (o nichž však většina menších společností poskytujících služby – do nichž lze zahrnout advokátní kanceláře – nepřemýšlí) a tomu odpovídající výběr zaměstnanců. Na řadě osobních a odžitých příběhů autor dokládá důležitost pravidla (firemní) kultura na prvním místě. Míra promyšlenosti přístupu a praktického řešení autora je nevídaná a zaujme především nepříliš obvyklým důrazem na důležitost pojmenování a dodržování procesů (ať už jde o takové maličkosti jako jak vyřizovat telefonní hovory po management jednotlivých právních případů). Ačkoliv jde o publikaci určenou pro svébytný americký trh právních služeb se všemi jeho specifiky, obsahuje obecně uplatnitelné myšlenky a neměla by minout ani tuzemské advokáty provozující vlastní kanceláře s menším či větším počtem zaměstnanců.

Stres a (syndrom) vyhoření u soudců

Autor: Pavel Vrcha
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2020
Počet stran: 200
ISBN: 978-80-7502-432-9

V edici Praktik nakladatelství Leges v letošním roce vyšla psychologicko-naučná studie věnovaná párové kategorii stresu a syndromu vyhoření specificky u soudců. Jejím autorem je Pavel Vrcha, soudce Nejvyššího soudu a každoroční pořadatel zajímavých rozhodnutí, která nebyla přijata k publikaci do tzv. zelené sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu, provozující vlastní internetové stránky https://vrcha.webnode.cz/. Uvedený autor v představované publikaci zúročil svá nedávná studia psychologie managementu (MBA) a touto knihou se trefuje do aktuálního trendu osvěty duševního zdraví právníků (srov. v tomto ohledu nedávnou studentskou iniciativu na půdě PF UK upozorňující na zanedbanou péči o duševní zdraví mezi právníky nazvanou „V jednom kole“ – více zde). Sluší se podotknout, že koupí knihy čtenář přispěje nadaci DOBRÝ ANDĚL, pomáhající rodinám s dětmi, která přivedla nemoc do finanční tísně,  jíž autor věnoval celý autorský honorář, takže zakoupení této publikace představuje bohulibou činnosti.

Publikace je členěna do dvou stěžejních částí, z nichž první je věnována stresu jako (de)stimulačnímu faktoru při výkonu funkce soudce. V této části čtenář nalezne kapitoly věnované pojmu stres (kapitola 1), základním fázím stresové reakce (kapitola 2), projevům stresu (kapitola 3) a stresu v kontextu klasifikace MSD (kapitola 4). Dále se autor věnuje kvalitě života z pohledu verifikace důsledků stresu nebo duševní poruchy (kapitola 5), eustresu (kapitola 6) a distresu (kapitola 7) v pracovním prostředí, metodám zvládání stresu z pohledu jednotlivce (kapitola 8) a z pohledu firmy (kapitola 9) a work-life balance (kapitola 10). Stranou nezůstávají ani kapitoly o charakteristice profese (výkonu funkce) soudce (kapitola 11), ideální osobnosti soudce (kapitola 12), obecně ke komunikačním dovednostem (kapitola 13) a ke komunikačním dovednostem v justici (kapitola 14) s připojením dílčích závěrů z oblasti komunikačních dovedností (kapitola 15). První část knihy uzavírá trojice kapitol o nejčastějších stresorech u soudců (kapitola 16), zvládání pracovního stresu u soudců (kapitola 17) a závěr (kapitola 18). Druhá stěžejní část knihy je věnována syndromu vyhoření u soudců a v celkem 11 kapitolách autor pojednává o pojmu syndromu vyhoření (kapitola 1), jeho vymezení (kapitola 2), odlišení diagnózy od syndromu vyhoření (kapitola 3), rizikovým faktorům syndromu vyhoření (kapitola 4), hlavním příznakům (kapitola 5) a symptomům (kapitola 6) syndromu vyhoření a jeho typickým fázím (kapitola 7). Dále se autor věnuje obecně syndromu vyhoření u soudců (kapitola 8), léčbě (kapitola 9) a prevenci (kapitola 10) syndromu vyhoření a závěr (kapitola 11).

V části věnované stresu autor v sobě nezapře právníka, takže ač jde ve své podstatě o práci věnovanou psychologickému tématu, najdeme zde zmínky o právních souvislostech s Rámcovou dohodou EU o stresu spojeném s prací, apod. Za pozornost stojí autorovy postřehy, že ženy soudkyně prožívají větší míru stresu než muži soudci a že jedním ze stresorů je např. ústní odůvodnění soudního rozhodnutí, což je jinak další autorovo téma – před pár lety vyšla jeho monografie Odůvodnění civilního rozsudku ve 2. vydání. V této souvislosti stojí za pozornost, že jiný soudce Jaromír Jirsa – naopak pro pouze ústní odůvodnění rozsudků horuje (viz Klíč k soudní síni, který jsem zde představoval v červnu loňského roku). Jako významný stresor autor přidává i účinnost nového civilního kodexu spojeného se změnou zažité terminologie, což autor trefně přirovnává k situaci lékařů při kompletní změně pojmosloví v anatomii. Ohledně syndromu vyhoření autor sumarizuje, že vyhořet znamená unavit se, vyčerpat se, ztratit kreativitu, ztratit zaujetí pro práci, odcizit se klientům, spolupracovníkům, své práci či nepřiměřeně (nevhodně) přistupovat ke klientům, svým kolegům i k sobě. Právě v posledním uvedeném nezdravém přístupu k sobě samému tkví celý problém syndromu vyhoření, přičemž platí, že vyhořet může jen ten, kdo hoří, a to nejpozději do 40. roku života. Je cenný přínosem publikace, že v části věnované syndromu vyhoření autor připojuje vlastní kazuistiky s reálnými lidskými příběhy, ale ostatně i v pasážích o stresu vzpomíná na soudce ze zavalených severočeských soudů a rozebírá dostupná kárná rozhodnutí. Přes zjevné zaměření na soudce má v mnoha ohledech publikace obecnou platnost i po jiné právní profesionály.

Pozorovat, popsat, stvořit: Osvícenská policie a moderní stát 1770-1820

Autor: Pavel Himl
Nakladatel: Argo
Rok vydání: 2019
Počet stran: 416
ISBN: 978-80-257-2906-9

V edici Každodenní život nakladatelství Argo vycházejí pravidelně historické studie, ze kterých mě v uplynulých letech svým čtenářským zážitkem zaujaly tituly jako Středověk v nás (2015) od Martina Nodla, vedoucího uvedené edice, nebo Dějiny symbolů v kultuře středověkého Západu (2018) od francouzského historika Michela Pastoureau. Loňského roku v uvedené edici vyšla pozoruhodná studie Pavla Himla s titulem Pozorovat, popsat, stvořit: Osvícenská policie a moderní stát 1770-1820. Již profesor správního práva Jiří Hoetzel ve své učebnici Československé správní právo (1937) uváděl, že „V průběhu dob policie měla různý význam. Někdy znamenala veškeru státní správu. Znenáhla omezovala se na ten úsek veřejné správy, který nyní nazýváme správou vnitřní. (…) V Rakousku byl směrodatný Sonnefels.“ Právě toto zprvu všeobjímající pojetí a následně tzv. sonnefelsovský duch tzv. policie jsou obsaženy v představované publikaci.

Monografie je členěna celkem do 5 kapitol. Úvodní Meditace nad dvěma listy papíru (kapitola 1) se věnuje osobě prvního policejního ředitele Johanna Jakoba Reismanna a jeho zprávě o činnosti v úřadě. Následující kapitoly Z Paříže přes Vídeň do Štětí: nová policie v teorii a praxi (kapitola 2) a Dát každému jeho místo (kapitola 3) pokrývají rozličné záležitosti, jako je kontrola pohybu a pobytu osob se zvláštním zaměřením na lázeňská centra nebo třeba postrkový systém. Následující Zde chci mít tichý klid (kapitola 4) pak především rozebírá srocení lidu zvaná tumulty a roli policie při nich. Publikace je zakončena na místo závěru úvahovou kapitolou nazvanou Byrokracie, která osvobozuje? (kapitola 5) v níž autor mj. navazuje na antropologa Davida Graebera a jeho utopii pravidel a zamýšlí se nad povahou moderního informačního státu.

Studie se zabývá ustavením základů byrokratického aparátu státu při výkonu tzv. policejních činností, jak je známe dnes. Nejde přitom o text strohý, ale provázaný konkrétními mikro-historickými událostmi jako jsou krajská objížďka města Štětí v roce 1789, pražský bordelový tumult roku 1793 nebo jiříkovská maškaráda roku 1802. Autor přitom pro ilustraci rekonstruuje další pozoruhodné drobné příhody vyčtené z rozsáhlého studia nejrůznějších policejních protokolů a úředních zpráv habsburské monarchie, ke kterým však přistupuje s historickou pečlivostí, vědom si skutečnosti, že tyto vznikly za jiným účelem, než aby byly pramenem našeho poznání. Autor zasvěceným výkladem ukazuje, jak tzv. konskripční knihy byly předzvěstí dnešní evidence obyvatel, nebo jak se vyvíjel pasový systém obsahující popis podoby osoby zakládající dnešní podobu pasů s biometrickými údaji. Textem prosvítají další témata jako četné kompetenční konflikty vznikající policie nebo problémy praxe při aplikaci josefínského trestního zákoníku. Ačkoliv jde o historickou studii, publikace by neměla minout administrativisty a vůbec právníky zabývající se veřejným právem.

Směnečné spory

Autor: Matěj Dobeš
Nakladatel: C.H. Beck
Rok vydání: 2019
Počet stran: 132
ISBN: 978-80-7400-749-1

V posledních letech vyšlo povícero směnečné literatury, např. od plodného brněnského pedagoga a advokáta Radima Chalupy titul Směnka v soudním řízení (Praha: Leges, 2017, 256 s.) a minulý rok od téhož rovněž studie Řízení o zaplacení směnečného nároku: (specifika a problémové aspekty) (Praha: Leges, 2019, 488 s.). Ačkoliv jsem držitelem výtisku první ze zmíněných knih, přiznám se, že nejde o nijak lehké čtení, a publikaci jsem po čase jako nedočtenou odložil, s tím, že se k ní snad někdy ještě vrátím. V edici Právní instituty nakladatelství C.H. Beck však loňském roce vyšla útlá monografie s tématikou směnečných sporů od Matěje Dobeše. Chtělo by se říct dokonce konečně, jelikož zatím jako by na trhu chyběla – pokud možno aktuální, čtivá a stručná – příručka pro právní praxi v oblasti směnečných sporů, takže jsem po uvedeném titulu bez rozpaků sáhl. Vzpomněl jsem si přitom jakoby mimochodem na dobře míněná slova drahé olomoucké civilní soudkyně, dámy čerpající z velkých zkušeností, která nám studentům v rámci seminářové výuky civilního práva procesního říkala: nikdy, ale opravu nikdy neposkytujte ručení a už vůbec nikdy se nepodepisujte na směnce.

Monografie je kromě předmluvy a závěru členěna do dvou stěžejních částí. První část představuje obecnou část a činí celkem 8 kapitol. V této části knihy najdeme po řadě pojednání o teoretických východiscích s vymezením pojmů (kapitola 1), o předmětu směnečného sporu (kapitola 2) a způsobu vyřizování směnečných sporů (kapitola 3). Dále jsou rozebrány podmínky řízení (kapitola 4), problematika předžalobní výzvy k plnění na směnku (kapitola 5) a stranou nezůstává směnečná žaloba jako taková (kapitola 6). Závěrem této části knihy je uvedena problematika dělení důkazního břemene (kapitola 7) a samotná funkce směnky ve směnečných sporech (kapitola 8). Druhá část se věnuje směnečnému rozkaznímu řízení a obsahuje celkem 7 kapitol. V této části publikace najdeme po řadě pojednání o teoretických východiscích s přehledem řízení (kapitola 1) a poté je popsáno řízení o vydání směnečného platebního rozkazu (kapitola 2). Další dvě kapitoly se věnují úzce spojeným tématům, a to námitkám proti směnečnému platebnímu rozkazu (kapitola 3) a jejich koncentraci (kapitola 4). Na toto navazuje pojednání o průběhu námitkového řízení (kapitola 5) a skončení námitkového řízení (kapitola 6). Na závěr této části knihy je připojena douška o ochraně spotřebitele ve směnečném rozkazním řízení (kapitola 7).

Představovaná publikace obsahuje věcný a pečlivý výklad doplněný o vlastní názory autora podložené argumenty. Byla-li v úvodu řeč o pojednáních R. Chalupy, některé myšlenky uvedeného civilisty autor zasazuje do kontextu výkladu a zaujímá k nim vlastní postoje. Obsahově přitom autor neponechává stranou žádný aspekt směnečných sporů a věnuje se od prejudičního podindosamentu přes předžalobní výzvu na směnku, až po směnku zajišťující spotřebitelský úvěr. Je potřeba ocenit i práci s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ohledně možnosti uzavření smíru v námitkovém řízení a z toho plynoucí možnost odklizení vydaného směnečného platebního rozkazu usnesením soudu, kterým se soudní smír schvaluje. Stranou nezůstávají i poukazy na blízké zahraniční úpravy, které jsou však zvoleny účelně a autor jimi rozhodně neplýtvá. Předkládaná publikace představuje suverénní rukopis teprve 30-ti letého autora, který poskytuje přesně to potřebné pro praxi v oblasti směnečných sporů, co dosud chybělo.

Základní práva. Svazek druhý: Svoboda

Autor: Pavel Molek
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2019
Počet stran: 655
ISBN: 978-80-7598-525-5

Ambiciózní knižní projekt Pavla Molka, odstartovaný publikací nazvanou Právo na spravedlivý proces (Wolters Kluwer, 2012), kterýžto titul je v současnosti beznadějně rozebrán a lze jej pořídit pouze v elektronické podobě, spěje pomalu ale jistě do svého finále. Po svazku Politická práva (2014) navazuje autor, soudce Nejvyšší správního soudu, na předchozí titul Základní práva. Svazek první: Důstojnost (Wolters Kluwer, 2017), nyní představovanou publikací, ve které se věnuje vybraným ústavně zaručeným svobodám. Pořízení titulu u mě shodou okolností připadlo na období březnových/dubnových dnů provázaných celosvětovou pandemií koronaviru – tematika knihy tak s ohledem na uvedené nabyla na aktuálním významu vzhledem k omezením dotčených základních práv a svobod vládou.

Publikace je kromě úvodu opatřena závěrem a je členěna celkem do pěti samostatných kapitol. Vzhledem k tomu, že kniha navazuje na předchozí první svazek, začíná tak nezvykle – avšak v kontextu knižní řady chronologicky – kapitolou pojednávající o zákazu otroctví, nevolnictví a nucených prací (kapitola 5). Výklad navazuje dvěma propojenými kapitolami, kdy v první z nich je nejprve pojednáno o právu na osobní svobodu a bezpečnost (kapitola 6) a autor následně navazuje tematicky o „dvousvobodě“, tedy svobodě pohybu a pobytu (kapitola 7). Prostor dostává svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (kapitola 8) a celou publikaci uzavírá ochrana vlastnického práva (kapitola 9).

Kniha připomíná svými rozměry a váhou tak trochu telefonní seznam z devadesátých let minulého století a stejný pocit velkého soupisu vyvolává i v publikaci obsáhle citovaná soudní rozhodnutí. Jde přitom o nepřeberné množství tematicky nejrůznější judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu ale i Nejvyššího správního soudu, což z knihy dělá tak trochu casebook ústavního práva. Případné zájemce by však uvedené nemělo odradit. Přestože jde totiž o publikaci značně rozsáhlou a na veskrze seriózní téma, autor píše bystře a lehkým perem, což z knihy bez přehánění dělá učiněný page-turner.

Čtivý styl je patrný v detailech např. v originálních podnadpisech uvozujících pasáže s citací judikatury odkazující na popkulturu či jinak vtipně vystihující podstatu daného rozhodnutí.  Představovaná publikace je s trochou literární nadsázky něco jako Molkův průvodce po galaxii dvojí ochrany základních práva a svobod. A tento průvodce vezme čtenáře letem-světem skutečné zajímavým a pestrým: od belgického koncipienta nuceného k výkonu ex-offo obhajoby, na osobní svobodě omezené uprchlíky na ostrově Lampedusa, přes tzv. „sedací“ obecně závazné vyhlášky měst Litvínova a Varnsdorfu, až po křesťanské kříže ve školách nebo regulaci nájemného. Dovolím si tvrdit, že právě komentovaný svazek Molkova díla má pro praktikujícího právníka největší praktický přínos a bude zajímavé sledovat závěr knižní série, který má vyvrcholit připravovanou publikací o rovnosti.

Tajemství v českém právním řádu

Autor: Alena Bányaiová (ed.)
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2019
Počet stran: 392
ISBN: 978-80-7502-347-6

V nakladatelství Leges minulý rok vyšla kolektivní monografie s pozoruhodným názvem Tajemství v českém právním řádu od skupiny autorů Alena Bányaiová, Josef Benda, Daniela Kovářová, Pavel Mates, Stanislav Přibyl, František Púry a Pavel Uherek. Seskupit přehledně do jedné monografie státem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti (povinnosti či oprávnění k zachování tajemství) do jedné publikace, považuji za více než chvályhodný počin a titul jsem proto obratem opatřil, rovněž s ohledem na vtipné ilustrace Jiřího Slívy, které odlehčují jinak solidní téma. Celou publikací se navíc jako červená nit táhne problematika ochrany osobních údajů a její právní úprava evropským nařízením GDPR a českým adaptačním zákonem, takže tajemství v názvu knihy zahrnuje také (ne)čekaně téma ochrany osobních údajů.

Monografie je kromě úvodu členěna celkem do 11 kapitol. Nejdříve je dán prostor Aleně Bányaiové, která pojednává o obchodním tajemství (kapitola 1). Následuje tandem Pavel Mates & František Púry, stručně představující zákaz nucení k sebeobviňování, a tedy tajemství osob proti nimž se vede řízení trestně-právní povahy (kapitola 2). Dále pokračuje již pouze Pavel Mates výkladem o důvěrnosti distančních komunikací (poštovní tajemství) (kapitola 3). Následně dostává prostor Daniela Kovářová s tématikou advokacie jako činnosti plné tajemství (advokátní povinnost mlčenlivosti) (kapitola 4). A první polovinu publikace uzavírá výklad Pavla Uherka na téma lékařské tajemství aneb povinná mlčenlivost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb (kapitola 5). Druhá část knihy začíná stručným úvodem Pavla Matese do problematiky utajovaných informací (kapitola 6) a pokračuje výkladem téhož ohledně bankovního tajemství v peněžnictví (kapitola 7) a tentýž ještě pokračuje ve dvojici s Josefem Bendou tématem tajemství a média (ochrana zdroje novinářů) (kapitola 8). V monografii nechybí ani výklad ohledně kanonického práva a zpovědního tajemství jako zástupce státem uznané povinnosti mlčenlivost, který předkládá Stanislav Přibyl (kapitola 9). Na konci opět dostává prostor František Púry s tématem ochrany tajemství v trestním právu (kapitola 10). Celou publikaci uzavírá na lehkou notu Daniela Kovářová s rodinnými tajemstvími, tedy tajemstvími mezi manžely, rodiči a dětmi a mlčenlivostí osob účastnících se na závěti (kapitola 11).

V některých pasážích publikace trpí typickým nešvarem české právnické literatury, tedy prostou deskripcí aktuálně platné právní úpravy, k čemuž čtenáři nezbývá než si s klasikem povzdechnout „Stačí tři slova zákonodárce, uvozující novelu zákona, a celé právnické knihovny se mění v makulaturu.“ Jak je patrné z přehledu autorů a jednotlivých kapitol, je to Pavel Mates (roč. 1947), jinak administrativista a často na stránkách odborných časopisů publikující autor, který pokryl značnou část témat knihy. Za pozornost však podle mého soudu stojí spíše jiné kapitoly. Např. ta od Aleny Bányaiové, kdy její jako vždy detailní, věcný a s přehledem podaný výklad je nanejvýš aktuální, když rozebírá nález Ústavního soudu ohledně konkurenční doložky (který je mimochodem dílem naší kanceláře). Když jsme u judikatury Ústavního soudu, tuto na třech zajímavých případech popisují autoři pasáže o mediálním právu (kauza Martina Šmoka, kauza České televize ohledně zveřejnění výtisku informační zprávy Vojenského zpravodajství a kauza Janka Kroupy). Zasvěcený text oplývající pozoruhodnými postřehy předkládá rovněž Pavel Uherek, takže zájemci o zdravotnické právo by rozhodně tuto kapitolu neměli minout, zvláště s ohledem na značnou kasuističnost a nepřehlednost právní úpravy nejrůznějších průlomů do lékařského tajemství.

25 let Ústavy České republiky

Autor: Vojtěch Šimíček (ed.)
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2019
Počet stran: 168
ISBN: 978-80-7502-372-8

Zatímco letošní rok se nese ve znamení jubilea 100 let od přijetí Československé Ústavy z roku 1920, předloňský rok proběhlo nenápadné, ale o to důležitější výročí 25 let účinnosti stávající Ústavy České republiky přijaté v roce 1993. Představovaná publikace, která vyšla v nakladatelství Leges v edici Teoretik, je sborníkem některých příspěvků autorů – z celkových 12 přispěvatelů je sympaticky rovná polovina ženského pohlaví – věnujících se tématu Ústavy České republiky z podzimní konference pořádané k tomuto výročí katedrou ústavního práva a politologie Právnické fakulty, Mezinárodním politologickým ústavem Masarykovy univerzity a Nadací Konrada Adenauera.

Sborník obsahuje kromě úvodu od Vojtěcha Šimíčka celkem 10 statí. V prvním příspěvku se Eliška Wagnerová věnuje významu trvání liberálního právního státu pro existenci na svobodu orientovaného ústavního systému. Druhý článek Daniela Kroupy se zaobírá ideovými zdroji a motivy při přípravě Ústavy České republiky, na který navazuje Jindřiška Syllová popisující vládní, parlamentní priority, které formovaly tvorbu Ústavy České republiky. U okolnostech vzniku Ústavy 1993 rovněž setrvává ve čtvrtém příspěvku Veronika Svoboda, a to statí o subjektech podílejících se na přípravě Ústavy České republiky. Jan Kysela předkládá přehled změn, proměn a dotváření Ústavy České republiky. V druhé části příspěvků Marek Antoš popisuje přetahování o složení vlády, a to z pohledu českých zkušeností v mezinárodním srovnání. Zdeněk Kühn se věnuje justici a soumraku liberální demokracie. Michal Bartoň tématu vztahu obecných soudů a Ústavního soudu optikou čl. 4 Ústavy. Knihu uzavírají dva tematicky propojené příspěvky Terezy Sylvestrové o ústavněprávní inkorporaci politických stran a společným příspěvkem Miluše Kindlové a Jany Ondřejkové zabývajícím se ústavním přezkumem právní úpravy financování politických stran v kontextu čl. 5 Ústavy a dalších ústavních principů.

Z předestřených příspěvků vybírám texty dvou docentů ústavního práva. V první řadě stať Jana Kysely z pražské právnické fakulty, který je kromě samotného detailního popisu změn, proměn a dotváření Ústavy České republiky rovněž podnětný a osobitý, a to nejen konstatováním, že průměrný věk ústavy je 19 let, ale i hodnocením, že leccos z toho, co se děje od roku 2013, souvisí s tím, kdo byl zvolen, kým a proč byl zvolen, v jakém politickém a institucionálním prostředí se pohybuje atd. Pro praktikujícího právníka zabývajícího se mimořádným opravným prostředkem k Nejvyššímu soudu – dovoláním – má pak svoji nezanedbatelnou hodnotu příspěvek Michala Bartoně z olomoucké právnické fakulty, neboť jak autor sám uvádí, výklad čl. 4 Ústavy co do otázky, zda tvrzené porušení ústavně zaručených práv otevírá automaticky cestu k vyšší soudní instanci, je stále kontroverzní.

Analýza realitního trhu

Autor: Petr Ort
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2019
Počet stran: 164
ISBN: 978-80-7502-364-3

V edici Praktik nakladatelství Leges v loňském roce vyšla monografie Petra Orta, odborníka na oceňovaní nemovitostí, nazvaná Analýza realitního trhu. Komplexní zpracování tuzemského realitního prostředí jako by zde přitom chybělo, takže monografie zaplňuje jistou mezeru. Dlužno připodotknout, že v případě představované publikace se přes vydání u zmíněného nakladatelství přitom nejedná o právnickou literaturu, autor je vzdělán v obou pozemní stavitelství na Stavební fakultě mezinárodních vztahů na VŠE v Praze.

Publikace je kromě úvodu a závěru rozdělena do čtyř hlavních částí. V první části se autor zabývá fungováním relativního trhu a v rámci této části jsou zařazeny tyto kapitoly: základní pojmy a definice, základní principy a faktory, informace jako základ, úvod do teorie hodnoty, hospodářské cykly, strategická analýza realitního trhu, hospodářská geografie a obecná analýza realitního trhu. Druhá část je věnována trhu s pozemky a zahrnuje kapitoly o stavebních pozemcích, zemědělských pozemcích a ostatních pozemcích. Třetí část se orientuje na trh se stavbami a v jejím rámci autor pojednává o rezidenčních stavbách: bytech, rodinných domech, individuálních rekreačních objektech, výrobních a skladových objektech, objektech pro občanskou vybavenost, administrativních budovách a ostatních stavbách. V poslední části se autor věnuje trhu s nájmy, tedy nájmu pozemků a nájmu staveb. Na závěr je připojena samostatná kapitolo o realitním zprostředkování, v níž je pojednáno o stručné historii realitního zprostředkování v českých zemích, současné charakteristice českého realitního trhu, novém zákonu o realitním zprostředkování a analýze realitního trhu. Celou publikaci zakončuje jako příklad autorem zpracovaná konkrétní analýza trhu.

Celý text je důsledně rozdělen podnadpisy na dílčí odstavce či logické menší celky a svojí strukturou a čtenářským zážitkem tak spíše připomíná vysokoškolská skripta. Jde svého druhu o analýzu spíše deskriptivního typu, kdy se autor zaměřuje na popis všech nemovitostí, jejích využití a stavu, a to přitom naprosto vyčerpávajícím způsobem. Napříč celou brožurou pak především prosvítá autorova fundovanost a přehled v tématu, který je ukázkový např. v pasážích o bytech v panelových domech či výrobních a skladových objektech. Kniha obsahuje rovněž řadu obecných postřehů a odkazů na ekonomické souvislosti čerpané ze zahraniční literatury. Jedná se o přehledovou příručku, kterou jistě ocení především studenti, ale také všichni, kdož se zapojují do realitního provozu.

Kritika právní odpovědnosti

Autor: Václav Janeček
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2017
Počet stran: 277
ISBN: 978-80-7552-812-4

V edici právní monografie nakladatelství Wolters Kluwer vyšla v roce 2017 publikace nazvaná Kritika právní odpovědnosti. Na titul jsem narazil téměř před dvěma lety víceméně náhodou v knihkupectví a zaujal mě již svým názvem, neboť koncept odpovědnosti mi již za studentských let připadal poněkud tajemný a neuchopitelný. Jak už to u některých knih bývá, delší dobu trvalo, než přišla na pořad dne. V dubnu minulého roku navíc autor působící mj. na právnické fakultě v anglickém Oxfordu obdržel za uvedenou publikaci tzv. Bolzanovu cenu v kategorii společenských věd.

Publikace je kromě předmluvy a shrnutí členěna do celkem šesti kapitol. Autor tak nejprve pojednává o problému soukromoprávní odpovědnosti (kapitola 1). Věnuje se historickým kořenům pojmu odpovědnosti (kapitola 2) a mapuje počátky „českého“ problému odpovědnosti (kapitola 3). Následně autor přechází k odhalení důvodů „českého“ problému odpovědnosti (kapitola 4) a poté přechází k řešení „českého“ problému odpovědnosti (kapitola 5). Kniha je zakončena poslední kapitolou popisující teoretickou koncepci odpovědnosti (kapitola 6).

Představovaná publikace stojí na pomezí teoreticko-právní a civilistické literatury.  Autorovo bádání v tomto tématu je rozsáhlé a podrobné, zahrnující německo-jazyčnou a anglicky psanou literaturu, přičemž zahrnuje mj. historický vývoj institutu ručení, doktríny Schuld und Haftung (1874) či český jazykový překlad ABGB, který stojí u zrodu nejen terminologického problému, jenž autor v publikaci představuje. Monografie je velice důkladná a autor v ní rovněž přesvědčivě rozporuje zažitou teorii trojčlenné konstrukce právní normy (hypotéza-dispozice-sankce), která byla vštěpována generacím právníků. Autor přistoupil i originálním způsobem k exegezi jediné stručné věty z důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku, podle níž pojetí odpovědnosti v novém kodexu se hlásí k antické, křesťanské a západoevropské tradici. Uvedené tradice se tak autor vlastním způsobem snaží naleznout a pojmenovat. Základní myšlenkou díla je rozlišování mezi kategorií odpovědnosti podle pořadu přirozeného práva a kategorií zavázanosti podle pořadu pozitivního práva.  V mnoha ohledech jde o monografii výraznou, která by neměla uniknout pozornosti zainteresované právnické veřejnosti.