Jak psát, aby se to dalo číst

Autor: Jakub Šváb
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2021
Počet stran: 131
ISBN: 978-80-7520-502-9

Publikace s podtitulem Příručka přístupného psaní, která v červnu vyšla v nakladatelství Leges v edici Praktik, je dílem Jakuba Švába, ředitele právního odboru J&T BANKY. Uvedený autor o přístupném psaní přednáší na PF UK, věnoval mu sérii článků v časopise Právní rádce a vše vyústilo ve výběr projektu přístupného psaní do finále prestižní soutěže Legal Disruptos Awards pořádané poradenskou sopečností Deloitte. Kniha je nezvykle vytištěna s barevným provedením textu, což je u právních titulů nepříliš obvyklé, zřejmě zde vydaní pomohl zafinancovat zmíněný bankovní ústav. Ten je ostatně úsměvně propagován i v příkladech, obsahujících ujednání o bezhotovostních platbách s uvedením výhradně kódu této banky. Jedná se o svého druhu první českou příručku zaměřenou především na psaní smluv, a lze ji zařadit do zatím nemnohých tuzemských monografiích o legal-writtingu (srov. předloni zde představované Právní psaní (2019) od Jana Vučky). Publikace po nezbytném úvodu představuje po řadě zásadu jasnosti a srozumitelnosti (kapitola 1), zásadu soudružnosti (kapitola 2), zásadu ujednocenosti (kapitola 3), zásadu souslednosti (kapitola 4), a v neposední řadě zásadu úspornosti (kapitola 5). Knihu uzavírá kapitola věnovaná příkladům postupu, jak upravit text, aby byl co nepřístupnější (kapitola 6) a připojeny jsou i typografická pravidla (kapitola 7) sepsané Kristinou Fišerovou, držitelkou mezinárodního ocenění Red Dot Design Award a seznam použité literatury (kapitola 8).

Kniha je napsána sebejistým stylem, na mnoha místech však sklouzává k vysvětlování obecně známého, a tak se čtenáři v mysli vybaví Plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zillergut, postava ze Švejka, který když něco vypravoval, mluvil samé positivní věci, tázaje se při tom, zda všichni rozumějí nejprimitivnějším výrazům: „Tedy okno, pánové, ano. Víte, co je to okno?“ Nebo: „Cesta, u které po obou stranách jsou příkopy, nazývá se silnicí. Ano, pánové. Víte, co je to příkop? Příkop jest vykopávka, na které pracuje více lidí. Jest to prohloubenina. Ano. Pracuje se motykami. Víte, co je to motyka?“ Převážná většina textu se věnuje především technické stránce češtiny, resp. větným členům a stavbě věty. Abstraktní výklad je doplněn řadou praktických příkladů především na smluvních ustanovení. Příručka se pokouší ustavit základní pravidla – která se mohou zdát v podstatě banální, ve svém základu jsou nicméně bazální – prezentované pěti zásadami, kterým jsou věnované jednotlivé kapitoly. Každá kapitola přitom obsahuje u dané zásady jak jazyková pravidla, tak pravidla pro design textu. Právě posledně uvedené je nezbytným přínosem publikace, i když některá dogmatická pravidla jsou přinejmenším esteticky i právně diskutabilní. Ať už jde o prosazované zarovnání textu do leva, přípustnost byť lehkého prostrkávání (mezer mezi písmeny) nebo tvrzení o nadbytečnosti uvádění obchodní firmy a funkce podepisující osoby u podpisového řádku ve smlouvách. Publikace nicméně šíří důležitou osvětu v kultuře (právního) psaní, aneb: přemýšlejme, co píšeme, a nezapomeňme psát krátké věty!

Advokát a jeho klient

Autor: Daniela Kovářová
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2021
Počet stran: 276
ISBN: 978-80-7676-105-6

Bývalá ministryně spravedlnosti, advokátka a spisovatelka Daniela Kovářová je plodná autorka nejen beletrie, ale i populárně naučných projektů zvyšujících právní vědomí. Loňský rok bylo možné na pultech knihkupectví natrefit na její poněkud svérázné tituly Matkovražedkyně: ironický román o zločinu (Mladá fronta, 2020) či knižní rozhovor Jak přežít krizi v rodině: příběhy z rodinného práva (Euromedia Group, 2020). V letošním roce došlo na publikaci zaměřenou na praktický rozměr výkonu advokacie pojmenovanou stručně Advokát a jeho klient, přičemž uvedený název přináší reminiscenci na slavné dílo švýcarského dramatika Friedricha Dürrenmatta nazvané Soudce a jeho kat. V poslední době se tento druh advokátní literatury rozšiřuje geometrickou řadou, a tento trend je potřeba přivítat. Ostatně předloni jsem se na stránkách tohoto blogu věnoval publikaci od stejné autorky Jak (ne)dělat advokacii: Komunikace s klientem jako hra… i ta má svá pravidla (2019). Daniela Kovářová je advokátka s více než třicetiletou praxí – pokud se sluší u této dámy vůbec zmiňovat takový údaj – a její osobní pohled a zkušenosti stojí za pozornost.

Publikace je členěna celkem do pěti částí. V první části nazvané Advokát autorka rozebírá po řadě důležité otázky a oblasti: proč jsem advokátem, silné & slabé stránky, úchvatná advokacie a nebezpečí pomáhající profese. Stranou zájmu autorky nezůstává ani místo výkonu advokacie, role času v advokacii, jak získat klienta nebo vztah mezi advokátem a klientem. V této části se autorka dále zaobírá překračováním hranic, odpovědností advokáta, advokátním tajemstvím, ale také prohrou v advokacii a soukromým životem advokáta. V druhé části nazvané Klient autorka po řadě definuje, kdo je klient a jak ho poznat a jak identifikovat klientovu zakázku. Dále rozebírá potřebu prevence, možnosti smluv či dohod s klienty, a neopomíjí ani téma nastavení strategie a taktiky. V dalších kapitolách se věnuje tématům komunikace včetně ožehavému tématu oprávněného zájmu klienta a nezbytností klientovi součinnosti. V neposlední řadě se autorka věnuje emocím v advokacii, zátěžovému klientovi a krizovým situacím, konfliktem mezi advokátem a klientem a samozřejmě rovněž neopominutelné odměně. Část třetí je věnována tzv. hojivé advokacii. Část čtvrtá obsahuje odpovědi na anketní dotazy. Část pátá pak obsahuje 30 odpovědí na nejčastější otázky se kterými se autorka setkává.

Ocenit je potřeba strukturovanost publikace. V každé kapitole nechybí pasáž obsahující osobní pohled, příp. trocha teorie nebo příklad, na závěr každé kapitoly jsou pak připojeny doporučení, otázky k zamyšlení, shrnutí vč. doporučené literatury či judikatury / kárných rozhodnutí. Rozhodně to ovšem není tak, že by formát převyšoval obsah. Dominantou autorky je rodinné právo a jako červená nit se proto publikací vinou příklady právě z této oblasti. Až se může zdát, jako by ani jiné oblasti advokacie neexistovaly. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na starý vtip: Advokátce říká v ordinaci její lékař: Paní doktorko, musíte si odpočinout, žádná intelektuální práce! Právnička zděšeně odpoví: Ale já mám advokátní praxi! Lékař se ptá: A čemu se věnujete? Pacientka odpovídá: Rozvodům. Lékař na to odvětí: Tak to je jiná, paní doktorko, to bez obav můžete… Autorce jsou ovšem tak jako tak bytostně blízké vztahy a emoce. Proto nepřekvapí, věnuje-li se např. tématu zda, a příp. jak obejmout klienta. Nicméně nepochybným přínosem publikace je právě onen poučený psychoterapeutický přesah a uvědomění si témat přenosu a protipřenosu, hranic a jejich překračování nebo třeba vhodnosti podstupování supervizí. Autorka je do jisté míry konzervativní (rozebírá-li limity komunikace po telefonu a sdělování informací) ovšem v jiných oblastech velmi pokroková (proponuje-i hojivou či holistickou advokacii). Velkým kladem publikace je především část pátá, která obsahuje tu kratší či delší anketní odpovědi od čtyřicítky více či méně známých osobností z advokacie. Měl-li jsem k předloňské publikaci citované v úvodu jisté výhrady, tak autorka letošním titulem složila reparát, ba co víc, i poctu advokacii, protože z knihy je znát – ano, nestyďme se to pojmenovat pravými jmény – láska k advokacii.

Filosofie práva

Autoři: Tomáš Sobek, Martin Hapla a kolektiv
Nakladatel: Nugis Finem Publishing
Rok vydání: 2020
Počet stran:  485
ISBN: 978-80-7614-002-8

Progresivní malé nakladatelství Nugis Finem, která má zas sebou fanouškovský DYI počin Dostalíkovy hlášky, a které se snaží v edičním plánu o skloubení krásné a právnické literatury, vtrhlo loňský podzim na knižní scénu s publikací věnovanou filosofii práva. Kniha inspirovaná zahraniční produkcí si klade za cíl představit moderní právní proudy, a to za spolupráce pestrého autorského kolektivu. Nutno dodat, že publikace na poměry tuzemské knižní produkce překvapuje nebývale vkusným designem, takže může dělat radost tak nějak sama o sobě (eo ipso).

Publikace je rozdělena do dvou stěžejních částí. V prvním bloku jsou po řadě představeny přehledovým způsobem současné směry právního myšlení, a to nejprve v pasáži Tomáše Sobka právní pozitivismus (kapitola 1), jehož doplňuje Petr Osina s kritikou právního pozitivismu (kapitola 2). Následují u nás nepříliš známé proudy skandinávského, amerického, ale i ruského a italského právního realismu (kapitola 3) představené slovenským duem Tomáš Gábriš & Marek Káčer a tzv. criticial legal studies (kapitola 4) ostřelující právo z genderových pozic, jak jej prezentuje Martin Škop. Jediná dáma v autorském kolektivu Tereza Vaňkátová se chopila ekonomické analýzy práva (kapitola 5) a tuto část knihy následně uzavírá stať Pavla Ondřejka o systémových teorií v právu (kapitola 6).

V druhé spíše diskusní části knihy jsou seřazeny příspěvky týkající se filosofie práva v ústavním prostoru. Po řadě jde o úvahu Pavla Dufka o věřeném rozumu a právu (kapitola 7), stať Jiřího Baroše o konstitucionalismu (kapitola 8), referát Maxima Tomoszka věnovaný ústavní identitě (kapitola 9), příspěvek Michala Šejvla řešící problematiku subjektivních práv (kapitola 10), článek Martina Hapla o teorii lidských práv (kapitola 11), esej Zdeňka Červínka zaměřená na proporcionalitu (kapitola 12) a knihu uzavírá pojednání Vojtěcha Bellinga věnované současné filosofii státu (kapitola 13).

Jak shrnout tuto pozoruhodnou knihu? Sestava autorského kolektivu skutečně představuje to nejlepší z hlediska skutečnosti, že autoři daných částí pokrývají témata, o která se dlouhodobě zajímají. Právě zájem a uchopení problematiky způsobuje, že jsou texty zařazené v představované publikaci živé a čtivé. Jak už to bývá, publikace klame svým názvem, neboť právní filozofie je pouze rozebrána v první části, v druhé části jde o zajímavé statě z ústavněprávní problematiky. Přes jisté nakladatelské úsilí vykročit z řady tuzemské právní literatury, tato přece jenom trpí nešvarem literních chyb, které se tu a tam objevují (pohříchu nejvíce v textu V. Bellinga).

V úvodu zmíněný cíl skloubit krásnou literaturu s navýsost odborným právním textem se podařilo mému ročníkovému kolegovi z PF UPOL Zdeňku Červínkovi, jednomu z největších současných odborníků na princip proporcionality, který ve svém eseji uzavírá, že „…popisovat metodu proporcionality v abstraktní rovině je totiž jako kdybyste měli popisovat motýla kterého jste chytili do dlaní a teď ho držíte v dutině mezi nimi. Snažíte se na něj pohlédnout skrze úzkou štěrbinu mezi prsty a dlaněmi. Zároveň se však snažíte nerozevřít prsty a dlaně příliš, aby neuletěl. Nevidíte z něj tedy skoro nic. A jediné, co nám zbývá, je vzpomínka na ten prchavý okamžik předcházející tomu, než jste jej chytili.“ Tedy i takto může vypadat právnická publikace a stejně barevně může vypadat i psaní o právu.

Čelední služba v Čechách v raném novověku: Právní, sociální a ekonomické aspekty

Autor: Ladislav Nekvapil
Nakladatel: Univerzita Pardubice
Rok vydání: 2021
Počet stran: 386
ISBN: 978-80-7560-336-4

Zčistajasna se v nabídce právně orientované literatury objevila monografická studie historika Ladislava Nekvapila o fenoménu čelední služby. Autor se jako vystudovaný historik dlouhodobě věnuje východním Čechám a době pobělohorské, soudě alespoň podle jeho předchozího knižně vydaného titulu Východočeští nekatolíci v době baroka a osvícenství: Chrudimský kraj v letech 1621 – 1781 (Univerzita Pardubice, 2015). Vzhledem k neotřelému tématu čelední služby, a slibnému podtitulu kladoucímu na první místo právě právní aspekty, jsem titul v duchu příměru drzé čelo lepší nežli poplužní dvůr bez váhání opatřil. Na úvod mohu shrnout, že ač autor sice není zaměřením právní historik, nicméně se jedná o publikaci co do právní stránky nadmíru důkladnou. Autor se vypořádává i s letitou právní studií o právním pozadí čelední služby z pera Valentina Urfuse. Čtenáři knihy – právníkovi vytane přitom na mysli spojení uvedeného s autorským kolektivem legendární učebnice římského práva (Kincl-Urfus-Skřejpek) a podobných asociací se nabízí celá řada, neboť na stránkách publikace ožívají tituly známé z dob studií a předmětu českých právních dějin: ať už jde o Vladislavské zřízení zemské, Koldínův zákoník, brněnskou Knihu písaře Jana nebo Brikcího z Licka Práva městská.

Kniha je kromě nezbytného úvodu a závěru členěna do dvou stěžejních částí. V první části je pojednáno o právním postavení sloužících v raném novověku v kontextu vývoje českého pracovního práva. Nejprve autor nastiňuje obecné aspekty právního postavení sloužících 16.-18. století (kapitola 1) a v tomto rámci podává přehled o pojetí čeledi v normativních pramenech raného novověku, sloužících a službě v českém právním systému: mezi zvykovým a kodifikovaným právem a připojen je i exkurz o nucené službě jako výsadním právu vrchnosti. Následně je zasazeno čelední právo do středoevropského kontextu (kapitola 2), představeni sloužící v městském právním systému a cechovní zřízení (kapitola 3), sloužící v zemském právu a policejních předpisech absolutistického státu (kapitola 4) a sloužící ve vrchnostenských řádech a instrukcích (kapitola 5). Druhá část knihy je věnována sloužícím ve východních Čechách v 17. a 18. století. Ponejprv je uvedena hospodářsko-geografická charakteristika oblasti (kapitola 1) a následuje samotná čelední služba ve východních Čechách (kapitola 2) a v jejím rámci je podána obecná charakteristika čelední služby a dále aplikace teorie tzv. ekotypů. V poslední kapitole je zacíleno na čelední službu v letech 1681-1700 a 1765-1784 na panství Choltice jakožto součásti životního cyklu (kapitola 3). V této kapitole je po řadě popsán stručný vývoj majetkové držby panství Choltice, jeho správní hospodářská a demografická charakteristika, sociální stratifikace sloužících a základní parametry čelední služby, délka služby, geografický horizont čelední služby, mzdové poměry sloužících, životní podmínky, alternativy čelední služby, připojen i popis osudů konkrétní osoby Veroniky Hálové (1673-1703) a autor zakončuje krátkým shrnutím před závěrem o normách poddanského práva v konfrontaci s životní praxí.

Jedná se jednoznačně o pozoruhodnou publikaci vycházející ze studia mnoha pramenů a vlastního kvantitativního výzkumu. Jedná se o práci ve skrze odbornou, podpořenou přehledně zpracovanými daty do nejrůznějších tabulek a přehledů. Rozsah výzkumu a studia je obdivuhodný a záběr autora je široký. Jak bylo řečeno, v úvodu právní prameny dopadající na čelední službu jsou popsány důsledně a detailně, navíc s nebývalým právním citem. Kniha se obrací na do jisté míry obeznámené čtenářstvo, takže např. v úvodu uváděný poplužní dvůr a jeho povaha nebo např. kdo to byli tzv. podruzi není samo sebou vysvětleno. Vzhledem k mikro-historickým údajům např. právě o poměrech čelední služby na panství Choltice autor plastickým způsobem ukazuje podobu čelední služby v raném novověku, jakož i konkrétní osudy poddaných. Autor navíc uvádí na pravou míru některé zažité představy o čelední službě a pomáhá vytvořit nezkreslený obraz o rozmanitosti podoby čelední služby v českých zemích. Konečně kniha také může sloužit jako skvělá ukázka toho, jak se v raném novověku utvářely de facto prazáklady pracovního práva, jak jej známe v dnešní podobě. V tomto ohledu také autor zajímavě poukazuje na dobový rozdíl mezi law in books a law in action. Monografie konečně může sloužit také jako zdroj poznání, že svobodná kontraktace mzdy a rovné mzdové podmínky jsou skutečně až výdobytkem dob moderních – to když autor odhaluje partikulární snahy o normativní zakotvení maximálních mezd a rozdílné odměňování pacholků a děveček.

Žil jsem s justicí

Autor: Karel Friml
Nakladatel: CK Umělecký klub Praha
Rok vydání: 2020
Počet stran: 565
ISBN: 978-80-905784-9-4

Před koncem roku 2020 se na pultech knihkupectví objevila kniha dlouholetého advokáta JUDr. Karla Frimla, CSc., s téměř osudovým názvem Žil jsem s justicí. Vydání této knihy provázely doprovodné rozhovory na webech denik.cz, advokatnidenik.cz či autoweb.cz a náklad jejího prvního vydání byl ještě před Vánoci rozebrán. Ve zdejším prostředí jsou častější spíše memoáry soudců než advokátů, jak o tom svědčí knihy představované zde na tomto blogu v červenci 2017 [Soudce v čase práva i bezpráví: Paměti Václava Nedělky (1881-1965)] či dubnu 2019 [Soudce Antonín Mokrý vzpomíná], jde tedy o titul svého druhu ojedinělý. Musel jsem si nicméně počkat na lednový dotisk této objemné publikace o více než pětiset stranách na lesklém papíře o rozměrech 21,5 × 25 cm a váze téměř dvou kilogramů.

Publikace samotná je členěna kromě úvodu, konce a doslovu do několik tematických ceků. V první části knihy autor vzpomíná na dětství a píše o sobě (po hříchu však o všem jiném než právě o sobě). Následuje pasáž věnovaná obecně ženám a téměř stejně obsáhlá část o advokacii. V samostatné části autor představuje osobnost amerického advokáta Clarence Darrowa (1857-1938). Následně vzpomíná především na působení v redakci časopisu Svět motorů a další část věnuje svému drahému kolegovi Ivošovi, velkému žertéři. Připojena je i podvratná pasáž o tom, jak autor podstoupil v pokročilém věku příjímací testy na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V poslední části Karel Friml věnuje pozornost podzimu života, tedy tématu stáří, a patrně neobsáhlejší část shodující se s názvem knihy celou publikaci uzavírá. Sluší se dodat, že jako červená nit (mimochodem původ tohoto rčení autor odhaluje) se knihou vinou krátké pasáže vystihující vybrané osobité kauzy převážně z dob socialistické justice.

Tachovský rodák Karel Friml, který oslavil v loňském roce 85. narozeniny, spojil svoji neobyčejnou 60-ti letou advokátní kariéru (z toho půl století v pražském prostředí) především s automobily. A tedy nezbytně dopravními nehodami a s nimi zejména spojenou obhajobou ve věcech trestních. Zasloužil se ale také o kultivaci právního vědomí a osvětu pravidel bezpečnosti silničního provozu prostřednictvím publicistické činnosti pro časopis Svět motorů a psaním televizních scénářů (a také známého filmu Jak napálit advokáta z r. 1980). Autor na více místech konstatuje: „Dodnes jsem asi naivní, stále se divím a zřejmě opravdu musím přiznat, že se na to řemeslo vůbec nehodím.“ (s. 246). Jak tyto pozoruhodné memoáry, které autor patrně psal již od roku 2014, shrnout? Především nejde o klasickou vzpomínkovou literaturu v pravém slova smyslu, protože o sobě samém autor prozrazuje jen málo, ale jedná se v převážné většině spíše o svébytné eseje či úvahy.

Autor z napsaného vychází nejenom jako stále aktivní pozorovatel soudobého dění (komentuje zachycené zprávy, statistiky a výroky), ale především kulturmensch jak se patří (odkazů a citací z různých knih je v textu více jak 50 a ohledně filmů dokonce přes 70). Nelze přehlédnout autorův vztah k humoru a nechybějí tak popisy četných legrácek, šprýmů a kanadských žertíků, které odlehčují popisy jinak nesnadné doby tuhého komunismu, v níž autor strávil polovinu profesního života. Citáty postav z M.A.S.H. se střídají s knihami, vysoké s nízkým, a kniha představuje jeden velký maelström, necenzurovaný proud myšlenek a soudů o nejrůznějších věcech (světové války, Sudety, prezident Beneš, dnešní doba, justice…), což z textu činí listování 100+1 zajímavostí. Kniha patrně neprošla žádnou redakční prací, což je na výsledném tvaru zřetelně poznat. Přesto se jedná o hodnotný náhled do dobového fungování justice a ukázka životního nastavení a elánu činorodého jednotlivce na pozadí doby (i když doby? Karel Friml by řekl Doba, to jsou lidé!).

Žaloba v civilním řízení

Autor: Karel Svoboda
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2019
Počet stran: 232
ISBN 978-80-7598-473-9

Stále neúnavně publikujícího autora prakticky zaměřených knih na oblast civilního práva procesního a soudce s více než dvacetiletou praxí Karla Svobodu netřeba široce uvádět. Ostatně jeho Nové instituty českého civilního procesu (2012) jsem zde představoval hned v prvním roce fungování tohoto blogu a dále jsem se věnoval také publikaci o Dovolání (2018), jíž byl spoluautorem. Je potřeba zmínit, že uvedenému autorovi vyšly publikace zaměřené na civilní proces již na konci dekády nultých letech, přičemž se jednalo o monografie Dokazování (2009) nebo Žaloba (2010), které jsou již v současné době nedostupné. Právě posledně uvedená publikace se však dočkala téměř po 10 letech druhého vydání. Dlužno dodat, že autor se věnuje civilnímu procesu až s nadlidským nasazením, neboť jen poslední roky napsal další knižní monografie, a to Řízení v prvním stupni: civilní proces z pohledu účastníka (2019) a Opravné prostředky: civilní proces z pohledu účastníka (2020).

Publikace je členěna celkem do dvanácti nečíslovaných kapitol. V úvodní kapitole se autor věnuje pojmu žaloby a jejím účinkům (kapitola 1), a plynule přechází k problematice tzv. totožnosti skutku (kapitola 2). Dále je pojednáno o náležitostech žaloby (kapitola 3), a tzv. rozhodnutí určujících skutečnostech (kapitola 4). Následně rozsáhlý prostor autor věnuje vadám žaloby (kapitola 5). Autor zařadil i krátkou vsuvku o hlavní intervenci (kapitola 6) a v další části knihy se věnuje dispozici s předmětem řízení (kapitola 7), resp. procesním institutům určeným pro dispozici s předmětem sporu (kapitola 8) a v podrobnostech zpětvzetí žaloby (kapitola 9). Monografii uzavírá trojice kapitol, v nichž je pojednáno nejprve o druzích žalob (kapitola 10), specificky zvláštnostem určovací žaloby (kapitola 11) a konečně stranou nezůstávají ani vzájemné žaloby (kapitola 12).

Mám-li shrnout tuto pozoruhodnou monografii, tak musím konstatovat, že autorovi je především cizí jakékoliv zbytečně teoretizování. To se projevuje např. při letmém zmínění odvěké otázky vztahu práva hmotného a procesního, do které ovšem autor nijak nezabředává. Stejně jako nezabíhá do jiných teoretických vod, a svůj výklad vede jistou rukou v ryze praktické rovině. Velkým kladem publikace je rozhodně autorovo vlastní pojmosloví, jakýsi vlastní justiční idiolekt, dalo by se říci. Lze tak číst o „miniřízení“, „podsporu“ či „zakukleném řízení“, o „větvičkových normách“, petitům „od boku“, nebo žalování „nonsubjektu“ a “bobtnání” řízení. Jistou nevýhodou je, že autor vychází na řadě místech publikace nezbytně z množství judikatury Nejvyššího soudu, kterou ale po hříchu necituje (ani neuvádí např v poznámce pod čarou), ale vlastními slovy – věci znalého praktika – ji toliko shrnuje, takže je obtížné dobrat se zdroje uváděných vývodů. Kniha nicméně patří do pomyslného kánonu literatury praktikujícího právníka zabývajícího se spornou agendou.

Brněnská normativní civilistika (postavy – projekty – polemiky)

Autor: Ondřej Horák
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2020
Počet stran:  260
ISBN: 978-80-7598-708-2

Brněnský rodák a právní historik Ondřej Horák působící jak na PF UPOL, tak na PF MUNI, vydal v letošním roce monografii věnovanou československé meziválečné tzv. brněnské normativní škole. Ondřej Horák v představované publikaci zúročil dlouhodobý zájem jednak o tehdejší osobnosti právní vědy, ale rovněž např. o tzv. osnovu občanského zákoníku z r. 1937 nebo dobové výměny názorů právních vědců v tehdejším tisku. Odtud pramení podtitul publikace, na jejíž stránkách ožívají právě jednotlivé postavy, konkrétní projekty i dílčí polemiky. Jak kdysi shrnul brněnskou normativní teorii v rozhovoru pro Respekt Vojtěch Cepl: „má základ v představě, že se všechna pravidla musí přesně uzákonit. Představitel této školy, profesor František Weyr, psal za první republiky o matematizujícím právním proudu a věřil, že je možné právo převést na formální logiku“ (celý rozhovor zde).

Monografie je rozdělena do dvou stěžejních částí. První, věnovaná postavám, je členěna do celkem tří částí. V části A. Česká civilistika a normativní škola je v rámci tří kapitol představen předmět zkoumání: úvodní poznámky (kapitola 1), brněnská normativní škola a základy normativního myšlení (kapitola 2) a biografické studie (prameny a literatura) (kapitola 3). Další část B. Jaromír Sedláček a brněnští normativisté zahrnuje tři kapitoly věnované učitelům, kolegům, žákům (kapitola 1) a to v meziválečné éře (kapitola 2) a za okupace a po ní (kapitola 3). Druhá stěžejní část knihy věnovaná projektům a polemikám začíná částí C. Akademické, unifikační a socializační projekty, v níž jsou popsány akademické projekty (kapitola 1) a v jejím rámci jsou rozebrány ediční řady, periodika, slovníky, komentáře, sjezdy, k reformě právnického studia, publikační polemiky a „citační politika“, překlad učebnice Mayr-Hartinga a „nepřesné informace“. Následující kapitola se zabývá unifikačními projekty – rekodifikace soukromého práva a občanský zákoník (kapitola 2) a v jejím rámci jsou rozebrány terminologie, rekodifikace občanského práva, rekodifikace a dobová právní věda, Inspirační zdroje a normativistický rozměr rekodifikace a vybrané problémy a polemiky. V poslední kapitole je pojednáno o socializačních projektech – zásahům do vlastnictví a pozemkové reformy (kapitola 3) a v jejím rámci jsou rozebrány terminologie, mezinárodní rozměr, pozemkové reformy, právní věda a pozemkové reformy, normativistický rozměr meziválečné pozemkové reformy, normativisté o vlastnictví a vybrané problémy a polemiky. Knihu uzavírá závěr a je dále biografický a bibliografický přehled, dokonce je připojen i přehled výuky brněnských normativních civilistů.

Dejme ještě slovo v úvodu citovanému Vojtěchu Ceplovi: „Když přišel rok 1989, řeklo se: Kdo byl pronásledován komunisty? A odpověď zněla: Normativci. To znamená, že měli pravdu a na výsluní se znovu dostal profesor Weyr, o němž se pořádají v Brně kongresy. Jenže tato normativistická právní větev je dávno mrtvá, a dokonce se od ní odvrátil i profesor Kelsen, který ji s Weyrem vymyslel. V roce 1938 emigroval do Spojených států, kde přednášel. Když jsem se s ním v Kalifornii v roce 1969 sešel, řekl mi to doslova: „To, co jsme s Weyrem vymysleli, byla krásná teorie, ale bohužel nebyla pravdivá.“ Na (tradičně) břitkých slovech Vojtěcha Cepla jistě zrnko pravdy je, to však nebrání podívat se na brněnskou školu jiným pohledem. Právě v představované publikaci se Ondřej Horák pokouší představit brněnskou normativní školu v jiném světle, než jako čiré teoretizování a předkládá s poctivostí historika pádné argumenty. Brněnská normativní škola byla totiž pevně sepjata s praxí, řada z jejích představitelů se věnovala právnickým povoláním, vždyť kdo by neznal komentář k občanskému zákoníku Rouček – Sedláček, který ožil s ohledem na obsahové paralely s novým občanským zákoníkem a jeho reedici v nakladatelství Wolters Kluwer. S činorodostí a aktivitami hlavní postavy Františka Weyra (1879-1951) se pak lze seznámit prostřednictvím jeho třísvazkových pamětech, vydaných v letech 1999 až 2004 v brněnském Altantisu). Ondřej Horák podává ucelený a dosud knižně nevídaný přehled po osobnostech a stopě brněnské normativní školy, který lze doporučit především zájemcům o právní historii, resp. lépe řečeno zájemcům o historii dění v právní vědě.

 

Glosy k právní argumentaci

Autor: Libor Hanuš
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2020
Počet stran:  88
ISBN: 978-80-7598-803-4

O trestních soudcích pravil Antonín Mokrý ve svých pamětech, které jsem zde na tomto blogu uváděl v dubnu předloňského roku, následující: „Jsou jednodušší, cyničtější, mají často větší sklon k alkoholu a nějaké vyšší právní teorii jsou jim zcela vzdáleny. Jsou to typičtí právní praktici bez větší jiskry ducha.“ Soudce Libor Hanuš, výrazná postava trestního úseku brněnského Městského soudu, je ovšem pravým opakem uvedeného postulátu, neboť se jedná o nepřehlédnutelného právního teoretika, akcentujícího ve svých spisech morálku a etický rozměr vůbec. Na jeho studii Právní argumentace nebo svévole: úvahy o právu, spravedlnosti a etice (C.H. Beck, 2008) navázaly po 5 letech Glosy k právní argumentaci (Masarykova univerzita, 2013), které nyní po 7 letech vycházejí ve druhém a aktualizovaném vydání (Wolters Kluwer, 2020). Sluší se připomenout, že autor také do češtiny přeložil stěžejní texty německého právního filozofa Gustava Radbrucha (1878–1949), které vyšly spolu s obsáhlou předmluvou autora v publikaci O napětí mezi účely práva (Wolters Kluwer, 2012).

Publikace je kromě úvodu členěna celkem do 4 tematických glos. První se věnuje tématice spravedlnost versus respektování zákona. V této části glosy se mj. autor věnuje praktickým implikacím pravidla o závaznosti právního názoru vysloveného odvolacím soudem pro opětovné rozhodování soudu prvního stupně, takže i procesualisté si v této publikaci přijdou na své. Druhá jest glosou k dosahu a mezím argumentace „a fortiori“ (pokus o nahlédnutí strukturální). Zde autor poněkud překvapivě opomíjí průkopnickou práci civilisty Filipa Melzera, pedagoga Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, a to Metodologii nalézání práva: úvod do právní argumentace (C.H. Beck, 2010). Třetí stať se pak věnuje oblíbenému tématu autorově, neboť je navána svévole, moralita a právní argumentace. Konečně poslední glosa se zaobírá rovinami etických úvah: co z nich spojuje a rozděluje. V poslední uvedené glose autor přesahuje meze právní literatury a dopad jeho myšlenek je mnohem obecnějšího rázu.

Pro autora je typická hluboká znalost a respektování judikatury Ústavního soudu a vycházení z právně-filozofických tezí zmiňovaného Gustava Radbrucha, Roberta Alexyho či Pavla Holländera, u nějž ostatně autor působil jako asistent soudce Ústavního soudu. Na jednom místě autor trefně uvádí, že ve výčtu sentencí, pocházejících od mužů moudrých, zkušených a učených, bychom mohli pokračovat dále a dále. Sluší se dodat, že autor v souladu s doktrínou sebeomezování (self-restraint), vlastní jemu tolik blízkému Ústavnímu soudu, s takovými telegrafickými přehledy cizích myšlenek šetří, a předkládá vlastní vývody, což je nepochybně velký klad publikace. Ostatně není divu, že představovaná publikace došla druhého vydání, které téměř ihned (!) bylo u nakladatele v tištěné podobě vyprodáno. Je tomu po mém soudu z důvodu nepochybné nadčasovosti a aktuálnosti autorových nosných témat, kterým zvláštně v dnešní zjitřené době potřeba dopřát kýženého sluchu. Pro Libora Hanuše je typický apel na korektní vedení diskuze, respektování odlišných názorů, nepředpojatost, odpovědnost spolu s diskurzivním pojetí práva, které lze také vyjádřit jako výzvu k pokoře, pochopení, soucitu a velkorysosti.

Právo v kontextu umění, filmu a literatury

Autor: Petr Agha
Nakladatel: Karolinum
Rok vydání: 2020
Počet stran: 106
ISBN: 978-80-246-4552-0

V roce 2017, kdy jsem zde na tomto blogu představoval publikaci Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků (Leges, 2017), jsem vyjádřil přání, aby u nás děl z proudu právo a literatura začalo geometrickou řadou přibývat. V mezičase jsem zachytil drobný příspěvek do tohoto proudu, a to publikaci Pavla Holländera Priesečníky umenia a práva (Aleš Čeněk, 2019). V loňském roce pak tuto tematickou řadu rozšířil představovaný sborník Právo v kontextu umění, filmu a literatury (Karolinum, 2020). Jak osvětlil Petr Agha v doprovodném rozhovoru pro on-line magazín Univerzity Karlovy iForum: „Ta kniha je záznamem dlouholetého pedagogického působení členů katedry politologie a sociologie na Právnické fakultě UK, kde se vyučují kurzy Právo v umění, Právo a film, Právo a literatura a Právo v kontextu.“ Z autorského kolektivu čtveřice Michala Urbana, Jan Koska, Petra Aghy a Jany Ondrejkové první tři přispěli do publikace hned po dvojici příspěvků. Není také náhodou, že první dva z uvedeného výčtu autorů byli zastoupení již v úvodu zmiňované publikaci Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků.

Publikace obsahuje kromě úvodu Petra Aghy celkem sedm statí, přičemž v příspěvcích Trnité cesty spravedlnosti a práva a Laický prvek v justici se Michal Urban věnuje fungování porotního soudnictví zejména v USA mj. na příkladu knihy Jako zabít ptáčka od spisovatelky Harper Leeové a její filmové adaptace. Kafkolog Jan Kosek se již tradičně zaobírá tématy spíše jen souvisejícími s Franzem Kafkou v zamyšlení Franz Kafka a dvě (nejen) židovské tradice. Tentýž autor se dále zabývá na příkladech knihy 40 dnů od spisovatele Franze Werfela a filmu Vyšší princip (1960) těžkotonážnímu tématu Je vražda na tyranu zločinem? Arménská genocida a soud se Soghomonem Tehlirianem. Petr Agha v příspěvku Mapa neodpovídá území reflektuje společenské zrcadlo nastavené v románech u nás ceněného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. Tentýž autor se dále zabývá úvahou o právech robotů, resp. umělé inteligence, v příspěvku Největší sen člověka? Jana Ondřejková pak opět právně-literárním pojetím postihuje díla Friedricha Dürrenmatta, Willima Goldinga nebo Harper Leeové ve stati Od vlády práva k vládě právníků (a zpět?)

Představovaný sborník je čtení nejenom pro studenty práv nebo právníky obecně, ale i pro ty, co mají rádi literaturu. Pokud měl sborník podle vyjádření Petra Aghy sloužit jako rozcestník pro studenty, tedy aby si vybrali mezi čtveřicí volitelných předmětů Právo v umění, Právo a film, Právo a literatura a Právo v kontextu a logicky i mezi osobnostmi jednotlivých pedagogů coby členů autorského kolektivu, které se obtiskly do jejich textů a připojených studijních požadavků, vznikl sborník tento záměr více než přesahující. Ostatně velmi trefně to vystihl zmiňovaný Petr Agha v úvodu citovaném rozhovoru: „Tato kniha nejen studentům Právnické fakulty, ale komukoliv, kdo si ji koupí, může otevřít oči a ukázat jim, že právo nemusí být jen soubor nějakých studených norem. Čtenářům ne-právníkům může ukázat, proč je důležité právo znát a právníkům může zase ukázat, že umění, film a literatura je mohou významně profesně obohatit buď proto, že z těchto neprávních systémů mohou získat informace o tom, jak je právo ve společnosti reflektované anebo i proto, že jim mohou pomoci získat hlubší porozumění zásadním otázkám, se kterými se právo potýká.“

Výkon advokátní praxe

Autor: Jakub Maur
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2020
Počet stran: 168
ISBN: 978-80-7598-680-1

Publikací, které by se věnovaly praktickému výkonu advokacie a otázkám souvisejícím je jako šafránu, z nemnohých se s jistými představami podílel Aleš Rozehnal ve Strategii civilního procesu (představované zde v březnu 2017), Petr Meduna v přepracovaném vydání Klíče k soudní síni (představované zde v červnu 2019), a neposlední řadě pak tandem Daniela Kovářová a Dita Fuchsová v tematické řadě nazvané Jak (ne)dělat advokacii (představované zde v květnu 2019). Advokát a vysokoškolský pedagog (CEVRO institut) Jakub Maur přispěl do ranku knih o advokátním právu vlastní studií nazvanou sebevědomě Výkon advokátní praxe. Nejde přitom o autora zcela neznámého, neboť je členem autorských kolektivů kolem ediční řady Právo prakticky nakladatelství Wolters Kluwer, jež mají na svědomí nedávné tituly Smlouvy přípravného druhu (2019) a Zvláštní způsoby uzavírání smluv: jednostranné sliby (2020). Autor rovněž stojí za Nadačním fondem právní pomoci (neplést s Nadačním fondem pomoci miliardáře Karla Janečka).

Monografie je kromě úvodu a závěru členěna do celkem 8 kapitol. Autor nejprve pojednává o výkonu advokacie jako premise pro zajištění práva na právní pomoc (kapitola 1), výlučnosti a nezávislosti advokátního stavu (kapitola 2), a pokračuje přes historické mezníky výkonu advokátní profese ve vybraných zemích (kapitola 3). Následně autor věnuje prostor současnému právními postavení advokátů v justičním systému ČR (kapitola 4). Po této přehledové části se autor věnuje vztahu advokáta a klienta jako meritorního důvodu existence nezávislé advokátní profese a způsobům jeho vzniku (kapitola 5). Následně přechází k tématu vzniku právního vztahu advokáta a klienta na základě rozhodnutí orgánu stavovské samosprávy (kapitola 6). V posledních dvou kapitolách se autor věnuje poměrně ožehavým tématům obsahu vztahu advokáta a klienta – vzájemná práva a povinnosti (kapitola 7) a opomenut není ani zánik vztahu mezi advokátem a klientem (kapitola 8).

Je otázkou, pro koho je vlastně tato přehledová, stručná publikace určena. Praktikujícím advokátům spíše pouze zopakuje známé skutečnosti bez větší přidané hodnoty, pro studenty právnických fakult je příliš úzkoprofilově zaměřena a pro laickou veřejnost jde o příliš odborný (rozuměj nezáživný) text, místy nadužívající latinské obraty (eo ipso). Knize se přitom nevyhnuly jisté nepřesnosti, např. chybně uvedený základní limit pojištění (3 miliony korun namísto 5 milionů korun) nebo autorovo tvrzení, že Ústavní soud pro nedostatek zastoupení advokátem ústavní stížnost zamítne (v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost postupem podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítá). Prohřešky jsou však i menšího kalibru, přesto nemusí každému sedět, např. užívání nepřesného pojmu „právní kancelář“ nebo místy generalizace na hranici únosnosti (příkladem budiž úvahy autora o možných rozdílech mezi advokáty, kteří jsou zapsáni v seznamech pro ustanovování obhajob ex-offo, a těmi, kteří nejsou). V pasáži věnované odměně advokáta jako opatrovníka v civilním soudním řízení je pak poněkud překvapivě opomenuta sada aktuálních nálezů Ústavního soudu k uvedené problematice. Autor se nicméně zaobírá na několika místech zajímavými tématy, jako jsou limity podílové odměny, resp. odměny z výsledku, stávající zákaz přijmout nebo nabídnout úplatu za doporučení či zprostředkování právních služeb nebo AML povinnostem advokáta jako velkého zásahu do nezávislosti a mlčenlivosti advokátů, ovšem toliko povrchně, ač by nepochybně zasloužili podrobnější rozpracování. Publikace je přesto pozoruhodným příspěvkem, obohacující o vlastní názory autora, a především komparativní prvek zahrnující postavení advokátů v Anglii a Německu.