Legal Upheaval: A Guide to Creativity, Collaboration, and Innovation in Law

Autor: Michele DeStefano
Nakladatel: American Bar Association
Rok vydání: 2018
Počet stran: 296
ISBN: 978-1641051200

Michele DeStefano je profesorka práva na University of Miami, mající zkušenosti v marketingu, která se zaobírá dalším vzděláváním právníků. Je zakladatelkou programu LawWithoutWalls (LWOW), prostřednictvím kterého se zapojují akademici, studenti a právníci z praxe do řešení problémů právní praxe a právní profese, a inovačního projektu MOVELΔW zaměřeného na společnosti s právním oddělením a advokátní kanceláře. Zkušenosti a přístupy z obou projektů obohacené o více jak stovku rozhovorů s advokáty a vedoucími právních oddělení nejrůznějších společností jak v USA tak mimo ně, zúročila autorka v představované knize, kterou vydala americká advokátní komora v minulé roce. Na internetu jsem na knihu narazil víceméně náhodou na amazon.de, a jelikož mě její téma zaujalo, titul jsem se rozhodl opatřit.

Publikace je kromě úvodu a závěru rozdělena do tří částí. První část je věnována tomu, proč by právníci měli zdokonalovat nastavení mysli, dovednosti a chování inovátorů. Tato část obsahuje celkem pět kapitol, kdy nejprve autorka popisuje tři síly dopadající na právní trh dneška (kapitola 1). Poté autorka přechází k inovačnímu závodu, měnícím způsob, jakým jsou právní služby dodávány, naceněny, zabaleny a vymezeny (kapitola 2). Následně je popsáno téma věnované pomyslné pyramidě právnických dovedností (kapitola 3) a s tím spojeným problémem „berliček právníků“, tedy zdrojům mezer v dovednostech, chování a nastavení mysli (kapitola 4). Konečně tuto část kniha autorka zakončuje pojednáním o nové rovnici v právu: zkráceně ABC, tedy attitude, behavior & culture (kapitola 5). Druhá část knihy se zaobírá třemi pravidly zapojení, tedy vytváření kultury kreativity, spolupráce a inovací. Po řadě autorka pojednává o konceptu otevřené mysli (kapitola 1), otevřeném srdci (kapitola 2) a otevřených dveří (kapitola 3). V třetí poslední část knihy je věnována uskutečnitelnosti inovací, tedy propojení teorie, praxe a důkazu. Ohledně teorie autorka pojednává o sedmi podstatných zážitcích nezbytných pro kreativitu, spolupráci a inovace (kapitola 1). Co do praxe autorka představuje svoji metodu 3-4-5 inovací pro právníky (kapitola 2) a jako důkaz předkládá příklad uvedené metody v praxi (kapitola 3).

Už při slově inovace dostávají mnozí právníci mírně řečeno psotník, nicméně autorka si toho je vědoma a podává vše postupně a i poměrně lehkým, čtivým způsobem. Dlužno dodat, že se věnuje poctivě i mlhavosti pojmu inovací  v právu. V mnohém však navazuje na teze britského vizionáře trhu s právním službami Richarda Susskinda, jehož knihu Tomorrow’s Lawyers: An Introduction to Your Future jsem zde představoval v prvním roce fungování tohoto blogu. Ve shodě s uvedeným ostrovním autorem popisuje posuny na právním trhu spočívajících ve vzniku nejrůznějších legal-tech start-upů nebo třeba nových oblastí jako je litigation fundraising, tedy financování právních sporů, nebo možností on-line chatovacích (ro)botů v právu. Podobně jako Susskind se autorka obrací především na GC’s (general counsels), tedy na vedoucí právních oddělení, kteří využívají v řadě záležitostí právní služby externích advokátních kanceláří, a na vzájemné vztahy a očekávání, které přitom vznikají. A podobně jako on také DeStefano rozvíjí teze o požadavcích klientů, které lze vyjádřit jako more for less challange, jakož i jejich dalších potřebách, kterým mají dnešní právníci dostát. Potřebnou sadu dovedností autorka přitom dokonce kategorizuje do pyramidové struktury. Prvním a nezbytným stupněm je podle ní C.O.S.T. (konkrétní, organizační, na služby a technické dovednosti orientované), zahrnující mj. znalost podnikání klienta.

První dvě části knihy jsou do jisté míry přínosné a protkané autentickými úryvky z rozhovorů s dotazovanými právníky. U třetí části knihy je problém její jistá abstraktnost, která se propojí až v poslední kapitole na praktickém příkladu, kdy právníci z farmaceutické společnosti řešili zadání Death by Disclaimer alias informování o možnosti smrti na příbalovém letáku. Detailnost předchozího popisu teamové práce na projektu v rámci LWOW a jeho pravidel je však nepříliš záživná. Zaujme však situace, kdy si měli členové teamu vžít do situace mámy chystající salát pro své adolescentní dcery nebo pracovat s Legem (sic). Je evidentní, že marketingová slabost pro trendy se v této knize projevuje maximálním možným způsobem. Autorka s neochvějnou sebejistotu a po americkém způsobu propaguje tzv. designové myšlení při poskytování právních služeb ve světe, který je tzv. VUCA (odvozeno od volatility-proměnlivost, uncertainty-nejistota, complexity-složitost a ambiguity-dvojznačnost) a značné pozornosti autorky se dostávají právníci – mileniálové.  Poselství knihy je přitom – jak jinak – pozitivní, tedy inovace v právu možné jsou a i cesta přitom může být cíl. Do praxe lze přitom přenést koncept inovace spočívající v TNT (tiny noticeable things, tedy drobných zaznamenatelných záležitosti), které přinášejí hodnotu navíc. Kniha jako celek je spíše vedlejším produktem aktivit autorky, které také tak trochu propaguje. Neměla by však ujít pozornosti akademikům zabývajícím se právnickými dovednostmi a nepochybně může oslovit i vedoucí právníky ve velkých nadnárodních společnostech a progresivní advokáty.

Právní psaní

Autor: Jan Vučka
Nakladatel: C.H. Beck
Rok vydání: 2019
Počet stran: 166
ISBN: 978-80-7400-761-3

V edici Právní praxe nakladatelství C.H. Beck vyšla na konci léta monografie nazvaná Právní psaní od Jana Vučky, dlouholetého advokáta a právníka se zkušenostmi jak z velkých korporací tak státního zastupitelství. V českém právním prostředí je téma právního psaní, nebo chceme-li legal writtingu, jak zní jeho anglický protějšek, přitom dlouhodobě neprávem opomíjeno. Představovaná publikace je tak překvapivě první svého druhu. Je nicméně na místě připustit, že právním psaním se někteří autoři již zabývali, ale takříkajíc na okraj. Kapitoly či poznámky ohledně právního psaní lze nalézt v některých titulech: z nemnohých se s jistými představami podíleli Aleš Rozehnal ve Strategii civilního procesu, představované zde v březnu 2017 (např. „Jen málo vět skutečně musí mít více jak 15 slov“), příp. Petr Meduna v přepracovaném vydání Klíče k soudní síni, zde uvedené v červnu tohoto roku.

Kniha je kromě několika předmluv, na kterých autor ilustruje různé způsoby psaní, a doslovu rozdělena celkem do devíti kapitol. Autor se tak po řadě věnuje nejdříve formální úpravě (kapitola 1), dále přípravě psaní aneb než začneme psát (kapitola 2), a tomu, jak se má psát (kapitola 3). Autor nevynechává takřka žádnou oblast a dále se věnuje problematice odkazů (kapitola 4), tomu, jak se nemá psát, zejména co do jazykových prostředků (kapitola 5) a tomu, jak se nemá psát v rovině argumentace (kapitola 6). Poslední tři kapitoly mají obecnější přesah, neboť se v nich autor věnuje organizaci práce (kapitola 7), profesionalitě a profesní etice (kapitola 8) a vzhledem k tomu, že se jedná o příručku, připojen je „tahák“ spočívajíc ve 20 + 1 nejdůležitějších radách na závěr (kapitola 9).

Publikace by mohla s trochou nadsázky nést např. podtitul aneb musíme si promluvit o prostrkávání (tedy o m e z e r á ch mezi písmeny), kdy tuto techniku autor považuje za obsoletní, a vůbec jinak si bere na paškál mnohé nešvary tzv. zdeúředního jazyka. Nutno dodat, že autor tak činí po celou knihu lehkou až zábavnou formou a kniha je protkána odkazy na pop-kulturu (literaturu, filmy, seriály) a společenské dění (různé více či méně aktuální kauzy apod.). Autor je stručný, věcný a uvádí četné praktické příklady, vůbec je kniha koncipována jako příručka, spíše než teoretické pojednání, a je z ní patrna oddanost autora tématu. Je dokonce podán rozbor právního psaní v judikatuře Ústavního soudu na nálezu I. ÚS 4037/18 ve věci stěžovatele novináře Jaroslava Kmenty (autor chybně uvádí, že se jednalo o Janka Kroupu, to je ovšem snad to jediné, co by se dalo knize vytknout). Troufám si tvrdit, že řada praktiků již minimálně na intuitivní úrovni mnohé rady autora ve své činnosti používá, nicméně příručka Právní psaní může být vítaným zopakováním či inspirací a ku prospěchu tak bude nejen začínajícím právníkům. Publikace výrazným způsobem pomáhá kultivovat zdejší prostředí právních textů.

P.S. V první větě předchozího odstavce jsem se dopustil psaní s univerzální spojkou „kdy“, což autor považuje za jedno ze zakázaných slov. Inu, stále je co zlepšovat.

Kafka’s Last Trial: The Case of a Literary Legacy

Autor: Benjamin Balint
Nakladatel: Pan Macmillan
Rok vydání: 2019
Počet stran: 304
ISBN 978-1324001317

V dubnu letošního roku se v časopise Respekt č. 18/2019 v kulturní rubrice objevila zpráva týkající se „jednoho z nejpodivnějších soudních sporů o literární dědictví“. Švýcarský soud rozhodl ohledně vydání manuskriptů spisovatele Franze Kafky uložených v bankovní schránce jedné z curyšských bank, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Izrael z roku 2016 mají být rukopisy vydány Národní knihovně Izraele (https://www.respekt.cz/tydenik/2019/18/ci-je-pan-k). Článek přitom zmiňoval anglicky psanou monografii o tomto procesu nazvanou Kafkův poslední proces z pera americko-izraelského kulturního publicisty Benjamina Balinta, kterou jsem se vzhledem k uvedeném neotřelému tématu spojující právo a literaturu rozhodl opatřit.

Kniha je členěna celkem do 15 kapitol, kdy autor nejprve uvádí čtenáře do podstaty sporu o literární dědictví a publicistickým způsobem přibližuje průběh čekání na poslední stádii uvedeného soudního sporu (kapitola 1). V další části přechází ke vztahu Maxe Broda a Franze Kafky, kdy pozůstalost prvního zahrnovala rukopisy literárních děl druhého (kapitola 2). Dalším skokem v čase autor přibližuje začátek vleklého sporu o dědictví z roku 2007, kdy se do rutinního soudního řízení o dědictví po Ester Hoffe, sekretářce a ženě podzimu života Maxe Broda, vložil stát Izrael spolu s Národní knihovnou a soudem jmenovaným vykonavatelem závěti Maxe Broda (kapitola 3). Autor dále rozebírá koketování Franze Kafky s Izraelem jako zemí zaslíbenou (kapitola 4) a rozebírá první rozhodnutí telavivského soudu, stejně jako potvrzující rozhodnutí soudu odvolacího (kapitola 5). Autor se věnuje taktéž nezbytným souvislostem s věcí spojenými, a to Kafkově židovství, po jeho smrti žijící vlastním životem (kapitola 6), a místě Kafkových děl v izraelské kultuře (kapitola 7). Další dvě kapitoly jsou věnovány slavnému nerespektování Kafkovy závěti přikazující vše spálit (kapitola 8) a stvoření Kafky k obrazu svému Maxem Brodem (kapitola 9). Kniha se nevyhýbá ani popisu začátků Maxe Broda v Izraeli kam unikl před nacisty (kapitola 10) a místě Kafkových děl v německé kultuře, resp. němectví Franze Kafky jako takovému (kapitola 11). Dále se autor věnuje tomu, jak se vedlo Maxu Brodovi po přesídlení (kapitola 12), a vztahu s poslední ženou, jež se stala dědičkou Brodovy pozůstalosti (kapitola 13). Knihu zakončuje kapitola o londýnské aukci z roku 1988, jejímž předmětem byl rukopis nedokončeného román Proces (kapitola 14). Závěrem se autor vrací na začátek k definitivnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Izrael a osudu neúnavné dědičce Evě Hoffe (kapitola 15).

Autor se sice zaobírá právní podstatou sporu, ale nikterak nezabíhá do přílišných podrobností a právních složitostí zákrut dědického práva. Popisuje však např. jak v důsledku aplikace osmanského civilního kodexu, který Izrael při svém vzniku recipoval do právního řádu, se darování Kafkových rukopisů Maxem Brodem do rukou Ester Hoffe stalo účinné jen po dobu života spisovatele a stalo se po jeho smrti opět součástí spisovatelovy pozůstalosti. Samotný spor je však autorovi spíše kulisou pro řešení otázek židovství a němectví Franze Kafky a místě Kafkových děl v izraelské a německé kultuře, neboť zájem o předmětné rukopisy měla kromě dědiců Ester Hoffe jak izraelská národní knihovna, tak Muzeum moderní literatury v německém Marbachu. Autor přitom nenechává stranou i pražskou stopu, kdy ve sporu o rukopisy se Česká republika nijak neangažovala. Kniha v lecčems čerpá z trojdílné definitivní biografie Franze Kafky od Rainera Stacha, která vyšla v uplynulých letech také v češtině, takže pro čtenáře uvedeného životopisu jde o jisté repetitorium (to však neplatní pro zevrubné informace o osudech Maxe Broda). Kniha místy připomíná svými popisy zapomenutý žánr tzv. soudničky a zaujme i citací částí odůvodnění rozhodnutí či odlišných stanovisek izraelských soudců vydaných ve věci, které jsou překvapivé co do jejich literárního stylu i pojetí. Představovaná publikace je mimořádná co do zpracování popisu jednoho zápasu, a sice zápasu o literární dědictví, kde se proplétají osobní vztahy mezi jednotlivými aktéry s přetahovanou o to, zda je Franz K. autor více židovský nebo spíše německý, to vše na pozadí neobvyklého soudního sporu.

Naturalizace v České republice

Autor: Pavel Kandalec
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2018
Počet stran: 222
ISBN: 978-80-7598-062-5

Publikaci Naturalizace v České republice jsem dostal darem s osobním věnováním od jejího autora, mého drahého přítele Pavla Kandalce. Autor působí jako odborný asistent na katedře ústavního práva a politologie a je rovněž praktikující advokát. V této knize došlo k zúročení zájmu autora o problematiku státního občanství, kterému se dlouhodobě věnuje. Předkládaná publikace vychází z unikátního výzkumu značného množství správních rozhodnutí z let 2013 až 2016 z dílny Ministerstva vnitra jako naturalizačního orgánu a významně poodhaluje proces udělování státního občanství, nastiňuje jeho úskalí a nabízí řadu zajímavých postřehů. Všechna analyzovaná rozhodnutí jsou navíc dostupná na stránce projektu na adrese http://naturalizace.law.muni.cz/. Kniha pojednává jak o praxi za účinnosti dřívějšího zákona č. 40/1993 Sb. o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, tak současného zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky.

Kniha je kromě úvodu a závěru opatřena dvěma částmi, a to úvodní částí a samotnou výzkumnou částí. Úvodní část zahrnuje kapitoly věnované dosavadnímu stavu zkoumání (kapitola 1), naturalizaci obecně (kapitola 2), naturalizaci v ČR v historické perspektivě (kapitola 3) a stranou nezůstávají rovněž privilegované způsoby naturalizace (kapitola 4). Ve výzkumné části je po řadě pojednáno o metodice výzkumu a sledovaných znacích (kapitola 5), důvodům zamítnutí žádostí o státní občanství ČR (kapitola 6), trvalému pobytu (kapitola 7) a dosavadnímu státnímu občanství (kapitola 8). Dále je pojednáno o trestním řízení (kapitola 9), jazyku (kapitola 10) a zkoušce z českých reálií (kapitola 11). Následují kapitoly věnované plnění povinností vyplývajících z jiných právních předpisů (kapitola 12), veřejném zdravotním pojištění (kapitola 13), tzv. netransparentnosti příjmů (kapitola 14), zatěžování systému sociální podpory (kapitola 15), integraci (kapitola 16), ohrožení bezpečnosti státu (kapitola 17). V závěru je pojednáno o procesních aspektech naturalizačního řízení (kapitola 18) a nechybí ani douška zabývající se pohledem samotných žadatelů, kapitola nazvaná očima žadatelů (kapitola 19).

Mohu bez přehánění říct, že Pavel je brilantní právník a velmi dobrý pedagog, což se jednoznačně projevuje v představované publikaci. Kniha je zaměřena ryze prakticky a systematika provedeného výzkumu v oblasti naturalizačního řízení je obdivuhodná. V rámci výzkumu provedeného na pozadí knihy bylo analyzováno neuvěřitelných 1123 negativních rozhodnutí Ministerstva vnitra v prvním stupni a 490 druhostupňových rozhodnutí ministra vnitra o podaných rozkladech. Každé rozhodnutí přitom obsahovalo (po hříchu) konkrétní důvod(y) pro neudělení státního občanství, resp. pro zamítnutí žádosti cizince o státní občanství. U každého takového důvodu byla provedena kategorizace a tyto důvody jsou po jednotlivých kapitolách rozebrány. Kniha je čtivá a zahrnuje množství detailů z jednotlivých konkrétních případů. Autorovy postřehy odpovídají jeho rozhledu, který je vskutku široký, od římskoprávních zásad, ústavně-právních souvislostí a judikatury ESLP, přes trestní a správní právo, až po problematiku odškodnění od státu. Zjištění vzešlé z tohoto unikátního výzkumu jsou přitom více než pozoruhodná.

Že se jedná o živé a téma, o tom svědčí nedávný nález Ústavního soudu ze dne 2. července 2019, sp.zn. Pl. ÚS 39/17, jenž byl již v době odevzdání rukopisu knihy očekáván. Ústavní soud zamítl návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení ustanovení § 26 zákona o státním občanství, který zakotvuje výluku soudního přezkumu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o státní občanství, je-li tato zamítnuta z důvodu ohrožení bezpečnosti ČR. V připojeném odlišném stanovisku k uvedenému nálezu čtyřlístek ústavních soudců Uhlíř-Šimíček-David-Šimáčková s odkazem na představovanou publikaci uvádí: „P. Kandalec …k tomu trefně připomíná, že pokud podle „definice suverenity dle Carla Schmitta je suverénem ten, kdo rozhoduje o výjimečných situacích, pak vyvstává otázka, kdo je vlastně suverénem při udělování státního občanství. Má jím být pouze exekutiva (v praxi spíše jen zpravodajské služby), anebo má být exekutiva pod kontrolou moci soudní?“ Většina pléna bohužel dospěla k závěru, že tímto suverénem je zpravodajská služba či Policie. Právě tyto mocenské složky totiž fakticky rozhodují o tom, které rozhodnutí o neudělení státního občanství budou či nebudou podléhat soudnímu přezkumu. Tento závěr nicméně považujeme za – v podmínkách právního státu – zcela nepřijatelný.“ Nejenom z uvedené reflexe této knihy na půdě Ústavního soudu je patrné, že publikace představuje zásadní přiblížení praktického procesu získávání státního občanství a nepřehlédnutelný příspěvek do debaty.

 

Priesečníky umenia a práva

Autor: Pavel Holländer
Nakladatel: Aleš Čeněk
Rok vydání: 2019
Počet stran: 160
ISBN: 978-80-7380-760-3

S odstupem dvou let od předchozí publikace Příběhy právních pojmů, které jsem zde svého času věnoval, vyšla v nakladatelství Aleš Čeněk další kniha emeritního soudce Ústavního soudu Pavla Holländera, a sice titul nazvaný Priesečníky umenie a práva. Jak již název napovídá, uvedený autor se tentokráte vrátil ke své mateřštině, a kniha se tak prodává na českém trhu ve slovenském jazyce. Stejně jako předchozí titul se jedná o sbírku esejů, oproti předchozí publikaci však značně stručnější, ale o to tematicky zajímavější. Jak totiž uvádí v prologu Alexander Bröstl, autor se v esejích shromážděných v představované sbírce věnuje literátům, prozaikům, dramatikům, malířům či sochařům, kteří mají nějaký vztah k právu.

Kniha obsahuje celkem sedm statí, kdy po úvodním příspěvku Život je krátky, umenie je večné: Vita brevis, ars longa zmiňovaného Alexandera Bröstla – jinak autora hned čtyř sbírek aforizmů, jak spolu s ukázkami Pavel Holländer v knize uvádí – následují eseje Pavla Holländera Chvála presahov Básnikova múdrost – právnikovo poznanie. Dále je zde shakespearovsky laděný příspěvek Sir Edward Coke a Rudolf von Jehring v príbehu Shylocka a stať rozebírající téma  Holocaust a právnici: tí filmoví a tí skutoční. Knihu pak uzavírá dvojice příspěvků Pocta Karlu Korinkovi a esej Svět podle Dürrenmatta: čo je možné a čo skutočné? Na závěr je připojeno anglicko-jazyčné sumamry, seznam použité literatury a slovo o autorovi spolu s jmenným rejstříkem.

Publikace je rozsahem nijak velká a vyšla v menším formátu připomínajícím sbírku poezie, přesto jde o milý příspěvek do proudu právo a literatura (law & literature), který je autorovi, jak ostatně sám uvádí, sympatický (v této souvislosti lze připomenout titul Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků, jemuž jsem zde věnoval v prvním roce tohoto blogu). Jak je u Pavla Holländera zvykem, jeho záběr a rozhled je značně široký, a nepřekvapí, pokud se věnuje dramatům od antiky přes Shakespeara, Dürrenmatta až po Ferdinanda von Schiracha, literatuře od Švejka po slovenského Janko Jesenského a Kunderu, filmu od Chaplina po Sorrentina, a přitom všem stranou nezůstane ani spojení právo a opera. Autor přitom zůstává bytostným právním filozofem a teoretikem práva, a věnuje se jak Rudolfovi Jheringovi z přelomu století, rozporuplné postavě (nacistického) práva Carlu Schmidtovi, tak i historické anglosaské judikatuře v příspěvku o Edwardu Cokeovi. Ačkoliv jsou příspěvky rozsahem spíše jakýmisi črtami, obsahují řadu reflexí práva na pozadí umění a tipy na nejrůznější díla, a nepostrádají přitom lehkost a vtip.

Ústavněprávní limity trestního práva: K odkazu Jiřího Herczega

Autor: Jiří Jelínek a kol.
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2019
Počet stran: 198
ISBN: 978-80-7502-349-0

V srpnu loňského roku jsem v příspěvku věnujícímu se sborníku Dokazování v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces mínil, že uvedená kniha je jakousi nevyřčenou poctou předloni tragicky zesnulému advokátovi a docentovi trestního práva Jiřímu Herczegovi. V letošním roce přitom skutečně vyšla samostatná publikace nesoucí podtitul „k odkazu Jiřího Herczega“, a to představovaný sborník Ústavněprávní limity trestního práva z pera kolektivu autorů vesměs z právnické fakulty Univerzity Karlovy, kde zesnulý kromě advokátní kanceláře White & Case rovněž působil.

Publikace tak obsahuje kromě úvodního slova Za Jiřím Herczegem od vedoucího kolektivu autorů celkem 11 příspěvků. V prvním příspěvku se Jiří Jelínek věnuje kriminalitě bílých límečků, ve druhém Pavel Šámal v duu s Andreou Pokornou svobodě projevu a nenávistným projevům v kontextu trestního práva, v následujícím příspěvku pak Jaromír Hořák verbálním deliktům z nenávisti a legitimitě trestního práva. Dále se zde nachází stať Marie Vanduchové věnovaný zabezpečovací detenci jako ultima ratio trestněprávního sankčního systému. Následují tři tematicky příbuzné články Jany Tlapák Navrátilové o použitelnosti nezákonných důkazů, Ingrid Galovcové o využitelnosti informací z neúčinných důkazů a Katariny Tejnaské o použitelnosti úředních záznamů o podání vysvětlení. Dalšími tematicky příbuznými příspěvky jsou pojednání Simony Herabové o svobodnému přístupu k informacím z trestního řízení a kazuistika Tomáše Gřivny ohledně možnosti uložení pořádkové pokuty masmédiím za zveřejnění usnesení o zahájení trestního stíhaní. Sborník uzavírá Jiří Říha vyjadřující se k některým aspektům účasti soudce na úkonech přípravného řízení a Lukáš Bohuslav pojednávající o zásadě nemo tenetur ve vztahu k trestnímu řízení.

Za nejzajímavější oblast považuji tzv. hatespeech, kdy druhý a třetí příspěvek ve sborníku ukazují, jak je tato problematika záležitostí politiky trestního práva. Že se jedná o živé téma dokazuje kauza facebookových komentářů k fotografii žáků první třídy teplické základní školy v Plynární ulici, kdy za nenávistné komentáře byli obviněni tři lidé, odsouzen však byl toliko jediný z nich, nebo případ slovenského poslance Stanislava Mizíka z krajně pravicové strany Kotleba – Lidová strana Naše Slovensko (LSNS) a jeho xenofobních příspěvků na stejné sociální síti, který rovněž nebyl odsouzen. Všichni autoři na publikaci zúčastnění – mezi kterými sympaticky převažují ženy – ve svých příspěvcích zabrousili do právních vod, které byly zesnulému blízké, resp. jimiž se odborně zabýval, tedy trestní odpovědnost právnických osob, právo na informace, média a trestní řízení, dokazování a nepoužitelnost důkazů či meze svobody projevu a trestné činy z nenávisti. Z výběru rozebíraných témat plyne, že jde jsou svou povahou o témata aktuální a budou důležitá i do budoucna. K odkazu Jiřího Hercezga se tak bude řada právníků nadále ohlížet a představovaná publikace je k tomu vítaným prostředkem.

 

Klíč k soudní síni

Autor: Jaromír Jirsa, Libor Vávra, Petr Meduna, Kryštof Janek, Karel Havlíček
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2018
Počet stran: 605
ISBN: 978-80-7598-190-5

Již delší dobu nedostupná publikace Klíč k soudní síni vydaná v roce 2006, která si od svého prvního vydání získala určitý statut v právnické obci, se v loňském roce dočkala druhého, aktualizovaného vydání. Oproti původní verzi zmizel dřívější podtitul vymezující cílovou skupinu čtenářů znějící „příručka pro začínající soudce a advokáty“, publikace také nabobtnala o necelých dvě stě stran a autorský kolektiv se rozšířil o osobu Karla Havlíčka. Stanislav Balík v recenzi pro březnový Bulletin advokacie mínil, že se v případě uvedené knihy nejedná o vydání „pouze“ druhé a „běžně“ aktualizované, naopak se podle jeho názoru jedná svým způsobem o publikaci novou. Martin Kopa na facebookové stránce Iurium Daily pak v dubnu nadšeně sdílel, že nové vydání Klíče k soudí síni je super.

Kniha samotná je kromě úvodního slova a závěru členěna celkem do tří částí. Část A: Právnický stav, jeho postavení a struktura zahrnuje krátké pojednání po němž bezprostředně následuje část B: Justiční klíč, která zabírá drtivou většinu celé publikace. V rámci této stěžejní části knihy je pojednáno o zásadní roli soudnictví, po němž následuje kompendium soudní praxe a pasáž věnovaná práci soudce nazvaná V soudcovském křesle. Do třetice následuje Část C: Advokátský klíč a v jeho rámci jsou zde kapitoly věnované advokacii, tomu jak se stát advokátem, postavení advokáta, výkonu advokacie, nechybí přitom i pasáže věnované advokátovi ve specifických rolích (opatrovník, mediátor, insolvenční správce) a douška advokát a média.

Jak bylo řečeno, drtivou většinu knihy zabírá Justiční klíč, v němž je autorem většiny kapitol Jaromír Jirsa střídající se s Liborem Vávrou. Pojednáno je o postupu od přijetí návrhu na zahájení řízení v podatelně prvostupňového soudu až po práci na Ústavním soudu, kde nyní autor – dříve civilní soudce – působí. Přístup autora je systematický a text je nanejvýš strukturovaný a instruktivní, prošpikovaný kazuistikami, příklady a praktickými radami, přičemž autor takřka žádnou oblast nenechává stranou: od vedení spisové agendy, přes oblékání a vystupování soudců až po pracovní vztahy mezi soudními osobami apod. Autor se podílí o své názory a představy na výkon povolání soudce a hlásí se k civilistickým soudcovským doyenům Jaroslavu Bičovskému a Josefu Rubešovi z jejichž prací cituje, čímž napomáhá tomu, že tyto osobnosti nebudou zapomenuty. Na mnoha místech knihy je autor osobní a kniha se tak stává tak trochu knižní zpovědí pisatele, na některých místech pak naopak připomíná komentářovou literaturu – např. pasáž věnovaná rozsudkům pro zmeškání – ne nepodobnou Soudcovskému komentáři k občanskému soudnímu řádu od nakladatelství Wolters Kluwer z roku 2016 z pera téhož autora. Inspirativní jsou nepochybně úvahy autora o existenci (jenom) elektronického soudního spisu či toliko ústním odůvodňování rozhodnutí bez nutnosti jejich sepisování. Vzhledem k šíři záběru je však text místy značně rozvleklý, a musím se přiznat k tomu, že jsem se tak publikací prokousával po delší dobu.

Zcela jiný ráz má Advokátní klíč, ve kterém se střídají autoři Kryštof Janek a Petr Meduna. Tuto část jsem z publikace četl jako první a podle mého názor stojí za to se k této části knihy opakovaně vracet. Obsahuje totiž řadu postřehů a je v ní pojednáno o řadě důležitých záležitostí, ovšem toliko dílčím způsobem a nikterak detailně jako v případě Justičního klíče, což je trochu na škodu. Vyzdvihnout je potřeba pasáže věnované realistickému výpočtu takřka všech nákladů, které vznikají při provozu samostatné advokátní kanceláře, a se kterými musí advokát počítat, což jsou nezbytné a cenné informace pro případné uchazeče o tuto profesi. Další zajímavou pasáží jsou názory autorů ohledně zabezpečení dat a např. pasáž obsahující povzdech nad vytrácející se kolegialitou v rámci advokátního stavu. V tomto ohledu se názorově shoduji se Stanislavem Balíkem, který ve shora zmiňované recenzi uvedl: „Patřím ke čtenářům, kterým se líbí partie, psané rebelem Petrem Medunou, poněvadž takový přístup k nezávislé a svobodomyslné advokacii patří. Jeho doporučení jsou trefná a přiléhavá, zároveň vtipně odlehčují text.“

Publikaci lze doporučit jak studentům, justičním čekatelům, ale také (nejenom začínajícím) advokátům a z vlastní zkušenosti si dovolím tvrdit, že by si ji měla přečíst nemalá část již delší dobu aktivních soudců. A když ne celou, tak alespoň některé pasáže, kromě jiného kupř. jak důstojně pozvat účastníky do jednací síně, neboť i taková maličkost je střípkem v celkové mozaice ideálního obrazu justice, který se autoři snaží šířit, což z druhého vydání Klíče dělá nepostradatelnou a důležitou publikaci.

 

Jak (ne)dělat advokacii: Komunikace s klientem jako hra… i ta má svá pravidla

Autor: Dita Fuchsová, Daniela Kovářová
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2019
Počet stran: 84
ISBN: 978-80-7598-439-5

V květnu tohoto roku spatřily světlo světa hned dvě brožury z nakladatelství Wolters Kluwer z nového cyklu nazvaného Jak (ne)dělat advokacii. Tato edice si klade za cíl prostřednictvím čtivých příruček oslovit nejen začínající advokáty, ale i ty pokročilé i skutečné matadory s rady a tipy použitelnými pro oblast advokacie. Po tématu „Jak vyjednávat o odměně aneb Nejsme si všichni rovni“ od bývalé ministryně spravedlnosti, advokátky a spisovatelky Daniely Kovářové, následovala v rychlém sledu příručka věnovaná komunikaci z pera autorské dvojice lektorky a poradkyně v oblasti komunikace Dity Fuchsové a autorky prvního dílu. Dalším tématem, který bude v rámci cyklu pokryt, budou patrně zákonitosti spolužití s médii a jejich specifika, alespoň to vyplývá z představované publikace.

Brožura je členěna kromě úvodu a závěru do celkem 10 kapitol, kdy každá z kapitol představuje jedno pravidlo z komunikačního desatera sestaveného autorkami. Čtenář tak v publikaci nalezne po sobě jdoucí kapitoly s názvy Ve své komunikační schopnosti věřiti budeš  (kapitola 1), Nevezmeš jména nikoho nadarmo (kapitola 2), Pomni, abys den sváteční světil (kapitola 3), Cti pravidla komunikace (kapitola 4), Uměj se ptát a znej sílu argumentů (kapitola 5), Poslouchej více, než mluv, poslouchej očima (kapitola 6), Neboj se říci ne a nevím (kapitola 7,) Znej podpásovky a používej je s rozvahou (kapitola 8), Nenech se vytočit, odhadni typy klientů (kapitola 9) a Nedělej to, co nechceš, aby jiní dělali tobě (kapitola 10).

Knih, které by se věnovaly praktickému výkonu advokacie a otázkám souvisejícím, dosud mnoho není. Z nemnohých se s jistými představami podílel Aleš Rozehnal ve Strategii civilního procesu, představované zde v březnu 2017, a Petr Meduna v přepracovaném vydání Klíče k soudní síni, který vyšel na sklonku loňského roku a jemuž hodlám věnovat samostatný příspvěk. Ostatně autorky z posledně uvedené knihy citují i v představované publikaci. Již z názvu kapitol je patrný jistý odlehčený styl, kterým je kniha napsána, což má zřejmě představovat onu proklamovanou čtivost, avšak ne každému může pro svoji jistou povrchnost a zálibu v otřepaných floskulích a omílání klišé sedět. Za zmínku stojí i způsob sestavení publikace, kdy spíše novinářský text Dity Fuchsové a její rady jsou jakoby komentovány a doplňovány poznámkami Daniely Kovářové, spoluautorky tak v publikaci spolu komunikují a na někoho to může působit jako povídání kamarádek u vína, čemuž odpovídá i osobní ladění psaného, a skutečnost, že je „semleto“ takříkajíc vše dohromady (stranou např. nezůstane ani populární facebookový profil Život začínajícího advokáta v 21. století). Fuchsové text je komponován z citací z aktuálních novinových článků, úryvků z rozhovorů politiků v médiích a mnohdy jako by ani neměl k advokacii relevanci, nebýt vstupů Kovářové. Publikace působí jako šitá horkou jehlou a dojem také kazí dvě literní chyby. Cyklus Jak (ne)dělat advokacii vzbudil jistá očekávání, která zatím naplněna nebyla, řada se zdá býti nepříliš koncepčně promyšlena a jednotlivé díly kolísavé úrovně. Bude nicméně zajímavé sledovat, jak si edice povede dále.

Myšlení rychlé a pomalé

Autor: Daniel Kahneman
Nakladatel: Jan Melvil Publishing
Rok vydání: 2012
Počet stran: 542
ISBN: 978-80-87270-42-4

V nedávné době se zde představovaná populárně naučná kniha objevila hned dvakrát v médiích. V magazínu Hospodářských novin Proč ne? ji doporučoval zakladatel Liftago Ondřej Krátký (https://procne.ihned.cz/c1-66547550-ondrej-kratky) a v přehledu „Deseti knih, které už máte mít přečtené“ v Deníku N k ní  autor uvedeného přehledu knih Petr Koubský, redaktor pro vědu a technologie, poznamenal, že pokud byste si měli přečíst jen jednu ze sestavy doporučovaných knih, nechť je to právě tato (https://denikn.cz/87587/deset-knih-ktere-uz-mate-mit-prectene-dozente-to-co-nejdriv/). Bestseller od laureáta Nobelovy ceny za ekonomii izraelsko-amerického psychologa Daniela Kahnemana, tak téměř sedm let od jeho českého vydání stále předchází jeho pověst.

Publikace kromě nezbytného úvodu a závěru sestává z pěti hlavních částí (nazvaných postupně „Dva systémy“, „Heuristiky a zkreslení“, „Přehnaná sebedůvěra“, „Volby“ a „Dvě já v nás“), které jsou vždy rozděleny do četných krátkých, ovšem obsahově nabitých podkapitol. Jako apendix publikace jsou připojeny dvě studie, které autor sepsal se svým dlouholetým spolupracovníkem Amosem Tverskym, a to „Úsudek v podmínkách nejistoty: heuristiky a zkreslení“ a stať „Volby, hodnoty a rámce.“ Kniha je opatřena také poznámkovým aparátem, odkazy a rejstříkem.

Troufám si tvrdit, že každý si v uvedené knize najde, něco, co jej zaujme. Já osobně vybírám pasáž věnovanou vlivu doby uplynulé od posledního jídla na rozhodování izraelských soudců o podmíněném propuštění v trestních věcech: „Podíl schválených žádostí se po každém jídle prudce zvyšoval, a to až téměř k nule těsně před jídlem (… )unavení a hladoví soudci mají tendenci s uchylovat ke snadnějšímu (= obvyklému) řešení, které znamená zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění“ (s. 51). Jako každá psychologická studie, i tato má svá úskalí a žije si nadále svým životem a je komentována a kritizována. Přehledný článek, dávající prostor kritice předmětné studie lze nalézt tady: https://finmag.penize.cz/kaleidoskop/335595-vedci-prokazali-ze-opravdu-soudce-s-cukrem-v-krvi-nerad-saha-po-bici.

Knihu lze jistě doporučit těm, která zaujala neméně slavná „Černá labuť: následky vysoce nepravděpodobných událostí“ Nassima Taleba z roku 2007 (česky 2011). Není přitom náhodou, že v českém vydání je jedno-větné pochvalné doporučení od tohoto autora uvedeno na zadní obálce publikace. Daniel Kahneman z Černé labutě v mnohém vychází a shrnuje své dlouholeté poznatky z nepřeberného množství výzkumů a vědecké práce na poli psychologie, a právě i ekonomie, čímž dále rozvíjí některé koncepty zmíněné knihy. V tom ostatně je nesporná přednost představované publikace, neboť autor (ročník 1934) čerpá ze svých cenných zkušeností a poznatků, které podává v zhuštěné a čtivé podobě.

Soudce Antonín Mokrý vzpomíná

Autor: Antonín Mokrý a Jan Kotous
Nakladatel: Univerzita Karlova – Právnická fakulta, Ediční středisko
Rok vydání: 2018
Počet stran: 143
ISBN: 978-80-87975-77-0

Útlá, ale o to víc zajímavější brožura, vyšla minulý rok pod záštitou Univerzity Karlovy. Představovaná publikace byla sestavena editorem Janem Kotousem, a to na základě několika spíše stručných vzpomínkových statí, sepsaných JUDr. Antonínem Mokrým, známým a dnes již emeritním dlouholetým pražským soudcem (nejdříve Nejvyššího soudu ČR (do rozdělení republiky) a následně Vrchního soudu). Sluší se dodat, že Jan Kotous předloni z rodinných materiálů sestavil a vydal publikaci nazvanou Kapitoly z dějin českého právnického rodu Mokrých (Praha: Pasparta Publishing, s.r.o., 2017), takže jsou zmapovány i osudy příbuzných Antonína Mokrého. V létě roku 2017 jsem na zdejších stránkách popisoval knihu Pavel B. Kůrka, Václav Nedělka: Soudce v čase práva i bezpráví: Paměti Václava Nedělky (1881-1965), a v této souvislosti musím zopakovat, že vzpomínky právníků – a zvláště soudců – jsou kategorií poměrně úzkou a mnoho takovéto literatury u nás příliš často nevychází. Poměrně netypická je také skutečnost, že dnes prezentovaná kniha představuje memoáry dosud žijící osoby (autor je ročník 1928).

Čtenář nalezne v knize celkem 20 kapitol, a to různé délky. Publikace začíná prologem (kapitola 1), následují vzpomínky na útlé dětství (kapitola 2), mládí za války (kapitola 3), mládí po válce (kapitola 4) a pasáž o maloměstské historii právnického rodu Malých (kapitola 5). Dále autor popisuje počátky dospělosti (kapitola 6), vzpomínky na svébytnou povinnou vojenskou službu (kapitola 7), navazující počátky rodinného a soudcovského života (kapitola 8), významným životním předělem, kdy se autor stal otcem rodiny (kapitola 9) a zařazena je lyrická pasáž o kamenických a sedlických vodních plochách, které mají místo v autorově srdci (kapitola 10). V další části vzpomínkové knihy autor zachycuje své působení u Městského soudu v Praze (kapitola 11), obecně o výkonu funkce soudce za totalitního režimu (kapitola 12), o konci totality (kapitola 13), a své porevoluční kariéře v nejvyšších patrech justice (kapitola 14), se kterými byly spojeny zahraniční kontakty a oficiální návštěvy (kapitola 15). V poslední části memoárů jsou zařazeny statě rozebírající uvedení autora do právnické síně slávy (kapitola 16), autor věnuje prostor i vzpomínkám na šoféry služebních vozů se kterými měl co do činění po čas svého působení v justici (kapitola 17), lidem se kterými se profesně setkával na pracovištích (kapitola 18) a zcela osobnímu vyrovnání se se ztrátou manželky ve vysokém věku (kapitola 19), přičemž autor závěrem přibližuje své životní krédo (kapitola 20).

Postava Antonína Mokrého pro mě dosud zůstávala poněkud zahalena tajemstvím, když věkově o něco mladším souputníkům Otakaru Motejlovi a Vojtěchu Ceplovi, jakožto nepřehlédnutelným postavám justice devadesátých let, byly věnovány samostatné publikace již dříve, a to u prvního jmenovaného knižní rozhovor Lexikon Otakara Motejla od Renaty Kalenské (2006) a u druhého biografie Vojtěch Cepl: život právníka ve 20. století od Tomáše Němečka (2010). Není přitom náhoda, že obě zmíněné osobnosti uvádím do souvislosti s autorem představované publikace, neboť tento se vyjadřuje k oběma z nich. Sluší se připomenout, že svého času Otakar Motejl zastával funkci předsedy Nejvyššího soudu ČSFR, Antonín Mokrý byl předsedou Nejvyššího soudu ČR (a Karol Plank předsedou Nejvyššího soudu SR) a tito mužové se údajně potkali ve vile v Karlových Varech, kde se před rozdělením republiky dával dohromady text české Ústavy za účasti Vojtěcha Cepla. Legenda pak praví, že, aby bylo vyhověno oběma soudcům, došlo k ustavení Vrchních soudů v Praze a v Olomouci, kdy „tak vznikla komplikovaná čtyřstupňová soustava zahrnující Vrchní soud (s Mokrým) a Nejvyšší (s Motejlem)“(cit. podle NĚMEČEK, Tomáš. Legenda Cepl [on-line]. Lidovky.cz. Dostupné z https://www.lidovky.cz/noviny/legenda-cepl.A091128_000095_ln_noviny_sko). Zda za existenci – v praxi dost často proklínaných – Vrchních soudů vděčíme skutečně osobnosti Antonína Mokrého, však nadále zůstává otázkou. Ostatně jmenovaný ve svých vzpomínkách příliš nerozlišuje mezi kariérou na Nejvyšším soudě a Vrchním soudě.

Je přitom logické, že postava Antonína Mokrého nebyla natolik politicky exponována na rozdíl od uvedených person, a to vzhledem k soudcovské funkci v níž je nezbytná zdrženlivost v této oblasti. Vzpomínky Antonína Mokrého vynikají vnímavosti a přehledem autora. Spíše než o ucelený text se jedná a několik tematických bloků sestavených dohromady, ale i tak mají svou nezpochybnitelnou hodnotu, jako osobní svědectví člověka, který většinu profesní dráhy strávil v komunistické justici, přičemž po revoluci působil v nejvyšších patrech justice. Ve své kariéře přitom pamatuje ještě prvorepublikové soudce, kteří dodnes požívají respektu ve vzpomínkách těch, kteří je znali, všeobecně uznávaným je pak dr. Josef Rubeš, který by si zasloužil samostatnou publikaci. Autor zažil také devadesátá léta, kdy v tomto ohledu vzpomíná též na vývoj justice na našem území, co do koncepčních věcí: „Exekutiva vždy záviděla soudům jejich relativně nezávislé postavení… bránila se zavedení nových institutů které se již osvědčily v jiných zemích. V Polsku a Maďarsku byli v tomto ohledu daleko pružnější a soudnictví tak stále více na rozdíl od nás posilovali.“ Nezaujatého čtenáře přitom hned napadne, že právě onen pružnější přistup ovšem v opačném gardu vedl v nedávné době v Maďarsku k devalvaci ústavního soudnictví a v Polsku k oslabení justice jako takové. Autor ze vzpomínek vyvstává jako sečtělá, kultivovaná uměřená osobnost, mimořádný a citlivý pozorovatel a překvapivý přírodní lyrik. Po přečtení těchto útržkovitých vzpomínek se před čtenářem zjevuje životní dráha jednice na pozadí doby, se všemi drobnostmi, postavičkami a zážitky, tvořícím životní mikrosvět, což mě donutilo se vrátit ke knižnímu rozhovoru s Otakarem Motejlem a mému oblíbenému citátu z něj, a sice: „Pohled na můj dosavadní život nutně musí vyústit v závěr, že to byl život v podstatě velmi dobrý. Potkalo mne pouze přirozené množství lidských neštěstí, pouze jedna katastrofa a jinak opět přirozený počet zklamání a nezdarů“.