Pohled za oponu: studie o vzniku Ústavy České republiky a o kontextu její interpretace

Autor: Jan Broz, Jan Chmel
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2017
Počet stran: 128
ISBN: 978-80-7502-172-4

Rozsahem nevelká publikace z edice Teoretik vydávané nakladatelstvím Leges obsahuje dva větší texty interních doktorandů pražské právnické fakulty Jana Broze a Jana Chmela. Spojujícím prvkem obou statí je předmluva z pera profesora ústavního práva Jana Kysely. Přiznám se, že při pořízení titulu jsem se nechal nalákat na téma, které je ze samotného názvu knihy nejzřetelnější a uvedené hned na začátku, a totiž ona studie o vzniku Ústavy ČR, kterou sepsal Jan Broz, a jež zabírá cca první polovinu této publikace. Navíc do dnů okolo 28. výročí 17. listopadu 1989, tedy státního svátku Dne boje za svobodu a demokracii, se tato publikace tématicky hodí dvojnásob.

Náš základní zákon vznikal poměrně překotně v bouřlivém období  po pádu komunistického režimu a před vznikem dvou samostatných nástupnických států (ČR & SR). S tehdy vytvořeným textem Ústavy ČR se přitom potýkáme dnes a denně. K okolnostem toho, v jakých podmínkách a za přispění kterých osobností vlastně návrh Ústavy ČR vznikal, se přitom donedávna bylo možné dočíst toliko útržkovitě – a de facto náhodně – v některých publikacích (např. POSPÍŠIL, Ivo, WAGNEROVÁ, Eliška (eds.) Vladimír Klokočka Liber Amicorum – In memoriam emeritního soudce Ústavního soudu. Praha: Linde, 2009 nebo Janem Brozem namnoze citovaná a moje oblíbená NĚMEČEK, Tomáš. Vojtěch Cepl: život právníka ve 20. století. Praha: Leges, 2010), ale komplexní zpracování chybělo.

Je tak potřeba stať Jana Broze ocenit, neboť představuje první monografické zpracování zásadního okamžiku polistopadových – nejen právních – dějin. Vzhledem ke skutečnosti, že se Jan Broz zaobírá nedávnou minulostí, nejde tu o suchopárné líčení archivních materiálů, jako v případě jiných snah o zachycení legislativních prací významného charakteru (srov. místy obtížně stravitelnou faktografickou právně-historickou práci BLÁHOVÁ, Ivana a kol. Právnická dvouletka: rekodifikace právního řádu, justice a správy v 50. letech 20. století. Praha: Auditorium, 2014). Broz tu vychází z přizpůsobené metody orální historie, kdy byli pro účely studie vyzpovídáni tehdejší aktéři. Věnuje se tak roli konkrétních osob při tvorbě Ústavy (Václav Klaus, Jan Kalvoda, Vojtěch Cepl…), ale i otázkám po inspiračních zdrojích Ústavy a změnám původního návrhu Ústavy (dvojkomorový Parlament nebo rozložení pravomocí prezidenta), včetně snahám o vystopování „autorství“ některých článků (např. čl. 9 odst. 2 Ústavy představujícím hojně traktované suprapozitivní právo).

V druhé polovině knihy se Jan Chmel zaobírá „horkým“ tématem možného vlivu politické orientace či politických inklinací ústavních soudců Ústavního soudu ČR na rozhodování tohoto soudu, resp. tématu tzv. judicializace politiky. Zde si nelze nevšimnout spojení této studie s knihou NĚMEČEK, Tomáš. Padni komu padni: život a případy Elišky Wagnerové. Praha: Leges, 2014, neboť v této publikaci byly převzaty výstupy Brozovy předcházející práce na téma Politika na ústavním soudě? Vliv politického přesvědčení na hlasování soudců „druhého“ Ústavního Soudu (Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2013 a č. 4/2013). S autorovými přehlednými statistickými tabulky tak měl čtenář možnost se setkat již zde.

Pro účely předkládané studie autor analyzoval celkem 167 plenárních nálezů Ústavního soudu vydaných od 15.7.1993 do 31.7.2016. Jde přitom o nálezy, ve kterých bylo uplatněno odlišné stanovisko, tedy u nich došlo k projevenému názorovému nesouhlasu s vyřízením ústavní stížnosti, resp. návrhu na zrušení zákona, některým ze soudců. Autor předkládá statistiky četnosti souhlasu či nesouhlasu jednotlivých soudců v rámci jednotlivých obsazení Ústavního soudu, dnes již běžně označovaných jako tzv. první, druhý a třetí Ústavní soud. Závěr práce, tedy vyřešení počáteční otázky jaký má vliv orientace soudců na rozhodování soudu, bude většině právníků obeznámených s nálezovou produkcí Ústavního soudu jaksi implicitně dopředu předvídatelné, ale je více než dobře, že si dal autor práci tuto premisu podložit „tvrdými“ daty.

Po přečtení studie Jana Broze si jeden uvědomí, že výsledná podoba Ústavy mohla být za jiné souhry okolností radikálně odlišná od konečného výsledku. Tak či tak však výsledná podoba Ústavy představuje nadmíru kvalitní text, kdy však záleží na charakteru osob, které její text mají naplňovat (lze připomenout, že současný prezident ČR se k povolebním konstelacím ohledně nové vlády vyjádřil nedávno v tom duchu, že s Ústavou „umí pracovat kreativně“). Studie Jana Chmela nám pak připomíná, jak silně a nezávisle funguje náš Ústavní soud.

Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků

Autor: Jan Kysela, Michal Urban a kol.
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2017
Počet stran: 224
ISBN: 978-80-7502-220-2

Právo a literatura je především v angloamerických kruzích již dávno zakotvený a dobře etablovaný přístup ke studiu či výkladu práva pomocí konkrétních literárních děl, ve kterých lze číst buď přímo zpracování právního tématu nebo na ně zkrátka lze přínosným způsobem z pohledu práva pohlížet. V únoru letošního roku jsem se pustil do „čítanky“ směru právo a literatura, a sice do již třetího vydání publikace Law & Literature od dnes již bývalého soudce amerického Nejvyššího soudu (a jinak zakladatele jiného úspěšného alternativního přístupu k právu a sice proudu Law & Economics) Richarda A. Posnera, leč z 592 stran anglického originálu jsem se nedostal dál než někam za první stovku. Nadšená anotace z pera Martina Škopa (autor pronikavé knihy …právo, jazyk a příběh. Praha: Auditorium, 2013 a de facto průkopník směru právo a literatura u nás) mě navnadila k monografii kolektivu autorů především z pražské právnické fakulty se slibným názvem Literatura a film jako zrcadlo práva a právníků.

Publikace je opatřena úvodem od Petra Pitharta, po němž jsou zařazeny hned dva příspěvky od Radima Seltenreicha a to stať Právo a literatura – pokus o vymezení problému a příspěvek o právních procesech a portrétech právníků v románu Ponurý dům od Charlese Dickense. Právní historik Jan Kuklík se věnuje novému románu anglického prozaika Iana McEwana Myslete na děti, zatímco Jan Kosek v dlouhé stati analyzuje vše okolo díla Franze Kafky. Na posledně uvedeného v krátkém příspěvku navazuje Jan Wintr, když předkládá karikaturu moderního právního systému v dílech Franze Kafky a Jaroslava Haška. Další dva příspěvky jsou také tematicky propojené, když nejprve Michal Urban popisuje Starý dobrý právnický svět Karla Čapka a po něm Jaroslav Veis dává prostor čapkovskému Robotovi. Osobitými příspěvky jsou esej Petra Aghy o souvislostech Borgesova díla a studentský příspěvek Jana Venclíka Právo a opera. Knihu zakončují článek od Radka Píšy převážně o filmu Absolvent (1967) a stať dvojice Michal Urban a Jakub Drápal o důvodech proč zapojit promítání právních filmů do výuky práva. Na samotný závěr knihy je připojen doslov Jana Kysely.

Osobně považuji směr právo a literatura ze dobrou myšlenku, která spojuje mé oblíbené obory. Pokud ve výše zmíněné anotaci na knihu bylo zmiňováno, že je tato publikace mimořádně čtivá, mohu to z převažující většiny potvrdit. Zejména druhý Seltenreichův příspěvek je vynikající a čte se jedním dechem, stejně jako Kuklíkův vhled do recentního anglického práva skrz McEwanovu knihu o dilematech soudkyně nebo „povinný“ právně Čapkologický rozbor Urbanův. Aghův příspěvek je však poměrně těžkopádnou filozofickou esejí a nejdelší příspěvek v celé knize – Koskovo zamyšlení nad Kafkou – je long drink, ve kterém autor smíchal dohromady vše okolo života a doby F.K., ale jako by spíš tančil okolo samotného díla autora a poněkud překvapivě opominul mimořádný zdroj a sice nedávno do češtiny přeloženou vyčerpávající německou biografii o Kafkovi od Reinera Stacha, kdy ze tří dílů zatím vyšel první (vydání druhého je plánováno na konec letošního roku), která jinak uvádí na pravou míru řadu Kafkovských tradic a mýtů. Jinak vždy podnětný Jan Wintr je až nebývale stručný, přitom by téma Švejk a právo vydalo na celou studii. Filmové příspěvky jsou v menšině, ačkoliv se jim dostává stejné pozornosti v názvu knihy, ale není to na škodu. Celkově jde o zdařilý počin přinášející svěží vítr. Nezbývá než si přát, aby u nás děl z proudu právo a literatura začalo geometrickou řadou přibývat.

Důkazní břemeno v civilním řízení soudním

Autor: Petr Lavický
Nakladatel: Leges & Česká společnost pro civilní právo procesní
Rok vydání: 2017
Počet stran: 272
ISBN: 978-80-7502-203-5

Petr Lavický z brněnské právnické fakulty je znám jako vedoucí spoluautor předního komentáře k novému občanskému zákoníku, tedy je mu blízké civilní právo hmotné. Posledních několik let se však převážně profiluje v oboru civilního práva procesního, v němž ostatně dosáhl docentury. Ve spolupráci nakladatelství Leges a České společnosti pro civilní právo procesní, z. s. (spolek, kterému autor předsedá a jehož ve spolkovém rejstříku zapsaným účelem je „aktivně přispívat k rozvoji oboru civilního práva procesního jako samostatné disciplíny mající své nezastupitelné místo mezi ostatními právními odvětvími“) v letošním roce vyšla knižně autorova habilitační práce nazvaná Důkazní břemeno v civilním řízení soudním.

Publikace je rozdělena celkem do desíti kapitol. Autor začíná uvedením do problému (kapitola 1), poté přechází k tzv. míře důkazu (kapitola 2), objektivním důkazním břemenu (kapitola 3) a subjektivnímu důkaznímu břemenu (kapitola 4), dále věnuje prostor abstraktnímu a konkrétnímu břemenu vedení důkazu (kapitola 5) a břemenu tvrzení (kapitola 6). Stěžejní a nejrozsáhlejší část knihy autor rozehrává v kapitolách o způsobu překlenutí stavu non liquet (kapitola 7), dělení důkazního břemena (kapitola 8) a právní povaze norem upravujících důkazní břemeno (kapitola 9). Knihu zakončuje praktická krátká kapitola shrnující nejdůležitější závěry práce (kapitola 10).

Autor v mnohém navazuje na dosavadní práci vykonanou na poli studia důkazního břemene, a to práci spojenou s brněnskou právnickou fakultou a dílem předního českého procesualisty Josefa Macura, kdy odkazy na dílo posledně uvedeného autora se vinou celou knihou jako červená nit. Petr Lavický se ovšem nespokojuje pouze s českou právní vědou zabývající se civilním procesním právem, ale ukazuje hluboké studium a přehled zejména v německé procesualistice, na kterou často odkazuje, zejména na její terminologii, kdy také odhaluje vývoj názorů na příbuzná témata v ní. Na řadě míst autor také pracuje s judikaturou Nejvyššího soudu a činí přitom tak nanejvýš kriticky, kdy rozhodnutím zejména vytýká to, že postrádají jakoukoliv bližší argumentaci, přičemž poukazuje na jejich častou nesprávnost či kontradiktornost (v této souvislosti se nabízí odkaz na diskuzi ze serveru jinepravo.blogspot.com, kde svého času zaznělo „zlaté“ pravidlo mnohé judikatury Nejvyššího soudu, a sice „Čím je nějaký názor kontroverznější, tím kategoričtěji to tvrď a tím méně to odůvodňuj“). Autor díky výše uvedenému zázemí jak v hmotném, tak procesním právu v celé knize zdařile obojí oblasti propojuje. V závěrečné části knihy se nevyhýbá ani evergreenu civilistiky, a to tématu nabytí od neoprávněného. Kniha by ve zestručněné podobě mohla sloužit jako učebnice, příp. jako praktická příručka pro praktikující právníky. Každopádně tuto ucelenou monografii na téma důkazního břemena v civilním řízení jen nutno uvítat, jako dlouho potřebnou.

Due diligence: podstata, postupy, použití

Autor: Jiří Dvořáček a kol.
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2014
Počet stran: 172
ISBN: 978-80-7478-596-2

Pojem due diligence je v českém prostředí již dobře etablován, přesto ohledně tohoto kontrolního procesu nevyšlo nijak mnoho česky psané literatury, což je způsobeno možná do jisté míry i tím, že to, co due diligence zahrnuje, resp. jakým způsobem se provádí a na co se zaměřuje, je subjekty, jenž se due diligence věnují, považováno za určité (střežené) know-how. Kromě doposud jediné úžeji právně zaměřené monografie (rozsahem spíše brožury) na due diligence od Stanislava Sadkovského (Právní due diligence při fúzi (akvizici) s důrazem na případné získání dominantního postavení na trhu. Ostrava: Key Publishing, 2009), je tak publikace od kolektivu autorů z VŠE Jiří Dvořáček, Petr Boukal, Jiří Klečka a Pavel Mikan dosud jedinou, která uchopuje problematiku due diligence v širším záběru. Není tak divu, že tento titul je v současnosti beznadějně rozebrán a knihu lze pořídit pouze v elektronické podobě.

Publikace je rozdělena celkem do 15 kapitol. Autoři se věnují nejdříve obecně pojmu due diligence (kapitola 1), poté odlišnostem due diligence od jiných přístupů k podniku a jeho činnostem (kapitola 2), postupu due diligence (kapitola 3), a pak již specifičtěji jednotlivým druhům due diligence, a to finanční due diligence (kapitola 4), daňové due diligence (kapitola 5), právní due diligence (kapitola 6) a obchodní a komerční due diligence (kapitola 7). Následně monografie pojednává o specifických oblastech, jako je výkonnost a hodnota podniku (kapitola 8), due diligence a korupční jednání (kapitola 9), due diligence v podmínkách nestátních neziskových organizací (kapitola 10), due diligence v případě fúzí a akvizic (kapitola 11), due diligence a strategické aliance (kapitola 12), due diligence, private equity a venture kapitál (kapitola 13), a opomenuta není ani oblast due diligence a investičních fondů (kapitola 14), přičemž celou knihu uzavírají dotazníky (checklisty) pro jednotlivé oblasti due diligence (kapitola 15).

I když publikace byla vydána v nakladatelství Wolters Kluwer, které se jinak specializuje zejména na právní literaturu, kniha je – jak je patrné z přehledu kapitol – zaměřena spíše než na právní stránku due diligence na jeho ekonomickou stránku. Kapitola o právním due diligence poněkud překvapivě sestává toliko z popisu změn, které přinesl nový občanský zákoník (který přitom není prost jistých nepřesností) a následně z přehledu právních forem právnických osob soukromého práva (kapitálové a osobní společnosti, družstvo, a jejich evropské formy), a nepřináší tak příliš nového. Kapitola o výkonnosti a hodnotě podniku se pak zpracováním blíží spíše vysokoškolským skriptům, v nichž se to hemží poměrně složitými vzorci a výpočty (s minimem nadsázky: nic pro právníky). Je však potřeba ocenit obecnou část publikace, tedy první tři kapitoly knihy a následně i kapitolu o využití due diligence u nestátních neziskových organizací a kapitolu o protikorupčním potenciálu due diligence, kde autoři sice sklouzávají k poměrně nezáživným výčtům organizací a jejich poslání, což připomíná školní referáty, ale na druhou stranu uvádějí řadu vlastních poznatků zpracovaných do přehledných tabulek. Přes poměrně nevyvážnou skladbu kvality jednotlivých kapitol zůstává publikace povinnou literaturou pro oblast due diligence.

Tomorrow’s Lawyers: An Introduction to Your Future

Autor: Richard Susskind
Nakladatel: Oxford University Press
Rok vydání: 2017
Počet stran: 240
ISBN: 978-0-19-879663-3

Britský vizionář Richard Susskind je autorem hned několika knih. Od průkopnické práce The Future of Law (1996), přes depresivní titul The End of Lawyers? (2010) po novou publikaci Tomorrow’s Lawyers: An Introduction to Your Future (2013). Všechny tyto tituly mají jedno společné (tedy kromě faktu, že ani jedna z nich nebyla dosud přeložena do češtiny), a sice že v nich autor doslova předpovídá z imaginární věštecké koule vývoj práva, resp. způsob poskytování právních služeb v blízké budoucnosti. O tom, že v řadě autorem předvídaných záležitostí se jeho věštby plní bezezbytku, může svědčit to, že hned v první knize vydané v dřevních dobách internetu předpověděl rozmach využití e-mailu při poskytování právních služeb, ačkoliv šlo zprvu o vysmívanou myšlenku. Ve shora uvedeném výčtu posledně uvedená publikace autora se v letošním roce dočkala druhého, přepracovaného vydání, ve kterém se autor vypořádává s některými tezemi uvedenými v prvním vydání, a nabízí další vize.

Publikace se sestává ze tří částí čítajících dohromady 18 kapitol. První část knihy, nazvaná Radical Changes in the Legal Market, zahrnuje celkem pět kapitol, a to o třech motorech změn (kapitola 1), strategii úspěchu (kapitola 2), o „komodizaci“ práva (kapitola 3), změně způsobu práce (kapitola 4) a „narušitelských“ právních technologiích (kapitola 5). Ve druhé části publikace, pojmenované The New Landscape, najdeme dohromady 7 kapitol, kdy autor pojednává o budoucnosti advokátních kanceláří (kapitola 6), posunující se roli podnikových právníků (kapitola 7), načasování změn (kapitola 8), přístupu k soudu a právních služeb on-line (kapitola 9), soudcích, technologiích a virtuálních soudních síních (kapitola 10), on-line soudních řízeních a on-line řešení sporů (kapitola 11) a vrací se ke své dnes již více než 20 let staré práci o budoucnosti práva (kapitola 12). Třetí a poslední část titulu s názvem Prospects for Young Laweyrs čítá 6 kapitol, ve kterých autor po řadě popisuje nové pozice pro právníky (kapitola 13), zamýšlí se nad tím, kdo bude zaměstnavatelem mladých právníků (kapitola 14), dále uvažuje o smyslu a posunu praxe začínajících právníků (kapitola 15) a nahrazení dosavadního modelu základů praxe (kapitola 16), a konečně předkládá otázky, které by mladí právníci měli klást svým zaměstnavatelům na pohovorech (kapitola 17), přičemž knihu zakončuje vizí o umělé inteligenci v dlouhodobém výhledu (kapitola 18).

Řada autorem rozebíraných změn ve způsobu poskytování právních služeb se již děje v reálném čase. Autor např. uvažuje nad proměnami trhu s právními službami ve směru jeho většího uvolnění spojeného s on-line reputačními databázemi, na základě kterých si klienti budou moci vybrat kancelář podle svých preferencí. Shodou okolností v letošním roce byl spuštěn projekt www.cestiadvokati.cz, který databázi advokátů obohacuje o statistické údaje o (ne)úspěšnosti konkrétního advokáta v řízeních u vrcholných soudních institucí (Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud), kdy Česká advokátní komora tento projekt kritizuje a napřesrok chystá spuštění vlastního modelu takové databáze, která by měla zahrnovat i kritérium ceny právních služeb. Posledně uvedené je přitom také podstatným tématem publikace, jelikož autor předvídá konec klasické hodinové odměny, která je alespoň v britských podmínkách vžita někdy od 70. let 20. století, ale ukazuje se jako neúplně vyhovující v podmínkách ekonomického vývoje 21. století, a ze strany klientů se prosazující „more for less challenge“, přičemž autor předpokládá prosazení alternativních a nových způsobů ocenění právních služeb. S cenou právních služeb přitom souvisí i outsourcing, kterému autor věnuje značnou pozornost. Není přitom bez zajímavosti, že na sklonku letošního roku se v Praze formuje pobočka britské společnosti UNIFIED, která provádí tzv. legal document review a jež je čelným představitelem prosazujícího se trendu tzv. legal process outsourcingu (LPO).

Autor zároveň neskrývá nadšení pro moderní technologie, a jeho vize o virtuálních soudních síních nemusí vyvolávat úsměvy ani v České republice (lze v tomto směru poukázat na novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., která s účinností od 30.9.2017 zavádí možnost využití videokonferencí při dokazování). Některé vize autora jsou překvapivé, neboť autor např. předpokládá vznik otevřených právních databází na principu Wikipedie a kvalitních on-line právních poraden zdarma („když to jde u lékařů, není důvod, aby to nešlo právníků“). Určitým vrcholem je autorův nápad, že tzv. chatovací robot Watson od společnosti IBM by mohl vlastně poskytovat právní služby – zbývá dodat, že vývojové centrum IBM se nachází v Praze a chatbot Watson už byl lokalizován do češtiny….(!) Autor se v publikaci také věnuje oblasti LegalTech, kdy českému čtenáři v této souvislosti vytanou na mysli domovské start-upy Legito (automatické sestavení smlouvy) či Klarity (nahrazení due diligence technologií, která dokáže rozpoznat problematická ustanovení smluv).

Kniha sice neskrývá veskrze kacířské myšlenky spočívající v nahrazení práce právníků stroji, ale nevyznívá přitom pesimisticky, nýbrž popisuje změny, které mohou nastat a nabízí nové možnosti, přičemž nutí čtenáře k zamyšlení a konfrontaci. Domnívám se, že publikace by neměla minout nejen mladé či ještě studující právníky aspirující na budoucí profesi advokáta, ale také partnery advokátních kanceláří a vedoucí podnikové právníky (o práci posledně uvedených publikace ostatně na řadě míst pojednává). Tuto pozoruhodnou a podnětnou knihu lze v podstatě doporučit všem lidem v právní branži, kteří mají otevřenou hlavu a se změnami, které přináší ekonomická situace a vývoj moderních technologií se vypořádávají, spíš než že by jim trpně čelili.

Příběhy právních pojmů

Autor: Pavel Holländer
Nakladatel: Aleš Čeněk
Rok vydání: 2017
Počet stran: 285
ISBN: 978-80-7380-654-5

Je tomu téměř 14 let, co Pavlu Holländerovi vyšel v nakladatelství Linde útlý svazek s příznačným názvem Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. V mezidobí autor publikoval Filozofii práva (první vydání 2006 a druhé 2012) a v domovském Slovensku mu vyšla Filipika proti redukcionizmu (2009). Autor je emeritním Ústavním soudcem, na Ústavním soudu strávil dvě po sobě jdoucí funkční období, po to druhé byl funkcionářem soudu – místopředsedou. Z ankety Lidových novin pořádané mezí právnickou veřejností v roce 2007 vyšel Pavel Holländer jako nejvlivnější právník. Dovolím si tvrdit, že takových bývalých Ústavních soudců, kteří po svém působení na Ústavním soudu, vydávají (pozoruhodné) knihy příliš mnoho není. O to víc mě nalákala nově vydaná kniha autora se slibným názvem Příběhy právních pojmů.

Nicméně poněkud otřepané rčení „nesuď knihu podle obalu“ v tomto případě platí dvojnásob. Nakladatel desky knihy popsal nekonečným zástupem právních pojmů typu dobrá víra, předražek, závazek atd. Ovšem obálka s obsahem knihy příliš nekoresponduje. Autor, jak je pro něj ostatně typické, se nevěnuje pojmům jednoduchého práva, ale pojmům či spíše konceptům vznešenějším a obecnějším, které mají právně-filozofický, státovědný a ústavněprávní přesah. Témata jednotlivých kapitol, kterých je celkem 6, jsou poměrně autonomní. Autor se v knize věnuje pojmu reprezentace inherentně spojeným s moderní demokracií (kapitola 1), resp. moderním státem, jehož konceptu a kritickému nahlížení na něj je také věnován prostor (kapitola 2). Podrobně se tu řeší také koncept suverenity (kapitola 3). Stranou nejsou i pro praktického právníka přínosné kapitoly o podstatě a vývoji zákazu sebeobviňování (kapitola 4) a principu proporcionality (kapitola 5), knihu pak zakončuje douška o právu a dobru (kapitola 6).

Ve 14 let starém titulu uvedenému na začátku tohoto příspěvku tehdy autor za sebe kladl variace na Diabelliho valčík, kopernikovský obrat, Radbruchovu formuli, Schumannovu větu, zásadu self restraint, proplouval mezi Scyllou a Charibdou, aby se na čtenáře sypala topická teorie práva Theodora Viewega, tzv. předvědění nebo pojmová jurisprudence. Nejinak je tomu i v tomto novém titulu a nezastírám, že by byla popisovaná kniha nějakým oddechovým čtením nadto pro každého (právníka). Nicméně jde o knihu (s bohatým poznámkovým aparátem) neuvěřitelně nabitou myšlenkami, názory význačných právníků či filozofů a dalších osobností a jako celek je navýsost prodchnuta postmoderním přístupem, který se projevuje hned v první kapitole, kde se autor podmanivě ptá „Co mají společného Sean Connery, nominalistická revoluce a koncept moderní demokracie?“

Na několika místech knihy také autor poměrně překvapivě vyřizuje účty, a to s názorovými oponenty či soudci na OS Praha 1, kteří v řízení o přiznání náhrady škody proti státu zhodnotili přiměřenost délky řízení o ústavní stížnosti u Ústavního soudu, na což autor ironicky reaguje mj. citátem z Bible. Na jednom místě pak Pavel Holländer jakožto insider vysvětluje nejednotnost judikatury Ústavního soudu při aplikaci principu proporcionality. Jako nejvýznamnější důvody autor spatřuje „rozdílné přístupy (ovlivněné informačními zdroji, jazykovou, vzdělanostní a kulturní orientací soudců a jejich asistentů) při posuzování ústavnosti právních předpisů v řízení o kontrole norem z pohledu vztahu legislativního prostředku a sledovaného účelu.

Kniha nevytváří nějaký koherentní celek, spíše jde o sbírku témat, kterým se autor ostatně věnoval již dříve, neboť základem pro knihu se zřejmě staly články publikované autorem na stránkách časopisu Právník v letech 2013 (Soumrak moderního státu, Právník 1/2013 – zde je v knize dokonce i typograficky patrno, že článek byl do kapitoly převzat, neboť je zde jiné řádkování oproti zbytku publikace), 2015 (Sean Connery, nominalistická revoluce a koncept moderní demokracie, Právník 1/2015), 2016 (Putování po stezkách principu proporcionality: intence, obsah, důsledky, Právník 3/2016) a 2017 (Zrod a současnost principu nemo tenetur se ipsum prodere (hypostáze jednoho základního práva), Právník 2/2007). Osobně jsem si nejvíc odnesl z kapitol o zákazu sebeobviňování a principu proporcionality, u nichž je tak trochu škoda, že jsou v knize schovány, kniha jako celek zaručeně zaujme hloubavější teoretiky.

Soudce v čase práva i bezpráví: Paměti Václava Nedělky (1881-1965)

Autor: Pavel B. Kůrka, Václav Nedělka
Nakladatel: Historický ústav AV ČR
Rok vydání: 2013
Počet stran: 224
ISBN: 978-80-7286-214-6

Paměti právníků jsou alespoň pro mě vždy zajímavým zdrojem poznání, na pozadí jaké doby právníci vykonávali svou profesi, jaké problémy řešili a jak se za jejich život právo měnilo. Nedávno vydané paměti jistého Václava Nedělky (1881-1965) přitom představují malý historický střípek zrcadlící osudy jednotlivce v proměnách času. Jak je patrno z rozmezí let života autora, zažil ve svém životě hned několik státních zřízení, od C. a K. Mocnářství, po Československou republiku, krátkodechou tzv. druhou Republiku, Protektorát Böhmen und Mähren a následně komunistický převrat roku 1948 s navazující dobou nesvobody. Paměti autor patrně sepsal na sklonku života, avšak zřejmě na základě dřívějších poznámek či deníkových záznamů. Václav Nedělka byl jedním ze tří dětí železničního strážníka, což zaujme minimálně tím, že tato profese je dnes prakticky zcela neznámá. Pro mládí autora pamětí bylo typické, že se rodina často stěhovala po strážních domcích podél železniční trati, podle toho, v jakém místě otec službu vykonával.

Václav Nedělka kolem roku 1900 zahájil studium práv na pražské právnické fakultě. Zde jsou paměti zajímavým zdrojem ohledně tehdejšího studia, když autor např. uvádí, že studium práv v té době bylo nejlevnější, na rozdíl od studia techniky či medicíny. Václav Nedělka nějaký čas na studiích bydlel a stravoval se na Katolické studentské koleji Arnošta z Pardubic, zde přitom dostával k jídlu dvakrát denně i půllitr 16% černého ležáku, domnívám se, že studium pak bylo jistě podstatně ztíženo. Dalším pozoruhodným postřehem je popis tehdejší situace na fakultě v rámci civilního práva procesního, kdy podle autora nejméně oblíbeným vyučujícím byl jistý Dr. Ott, který „k habilitaci na svůj obor žádného kolegu nepřipustil.“ Zhruba ve stejné době přitom studoval František Weyr (1879-1951), který – pokud mě paměť neklame – ve svých třísvazkových pamětech, vydaných v letech 1999 až 2004 v brněnském Altantisu, uvádí totožnou informaci o prof. Horovi, který o něco později podobným způsobem okupoval stolici profesorkou v témže oboru. Odtud možná pramení i současný personální stav české civilní procesualistiky.

Stěžejní část knihy je věnována působení autora v 1. světové válce, který v armádních službách strávil několik let a to v zásobovacím vojsku. Jde přitom o fascinující sled informací a historek o neustálých přesunech, ústupech i zmatečných rozkazech, vypovídající o obrovské dezorganizaci, krutosti a především nesmyslnosti války. Zde kniha určitě zaujme širší spektrum čtenářů než pouze zájemce z řad právníků, neboť citovaná byť rozlehlá a v podstatě faktografická pasáž se skutečně čte jedním dechem.

V dalším jde především o popis výkonu funkce Václava Nedělky jako soudce, ze kterého vychází jako svědomitý, pečlivý a pracovitý právník, který v úřadu trávil mnoho času a mnohdy soudní rozhodnutí vyhotovoval doma do pozdních nočních hodin s pomocí své druhé manželky (s okolnostmi krachu prvního manželství se autor svěřuje v samostatné kapitole). Hned mě k tomu napadají dvě odvislé poznámky. Za prvé by se dnes se soudcovskou povinnou mlčenlivostí takové zapojení manželky do justičních záležitostí zcela jistě neslučovalo, a zadruhé popis až nadlidské pracovitosti evokuje známé paměti amerického právníka Davida Boise (u nás vydané pod názvem Ve službě spravedlnosti: od soudní kauzy baseballového klubu New York Yankees proti Nejvyšší baseballové lize až ke kauze Bush kontra Gore 1997-2000. Praha : Baronet, 2006), který si krabice s podklady k právním kauzám brával i na dovolenou na pláž.

Autor jako soudce vystřídal několik působišť (namátkou Znojmo, Vsetín, Mikulov, Jihlava, Třebíč), při jejichž popisu se vyjevují i zajímavě informace z dějin advokacie. Např. v Mikulově byli za autorova působení (1909) „dva židovští advokáti, nesolidní, dobře dovedli německé sedláky přivádět na buben“, v Jihlavě pak dva čeští advokáti, kteří na sebe žárlili. Uvedené připomíná nechvalně známý starý vtip, podle něhož je-li v městě jeden advokát, je tomu tak dobře a nikdo se moc nesoudí, jsou-li ve městě dva, štvou lidi proti sobě a počet soudních sporů tomu úměrně vzrůstá.

Je zbytečné zde rekapitulovat celý obsah pamětí, jde o zajímavou knihu, která stojí za přečtení, i když je k jejímu obsahu nutno přistupovat s jistou rezervou, která plyne ze samé podstaty formátu pamětí, jakožto subjektivního svědectví jednotlivce. Co vyniká do popředí celých pamětí je téma mobility, které jakoby se vinulo celou knihou jako červená nit. Od útlého mládí, kdy se Václav Nedělka stěhoval spolu s rodinou po železničních domcích, pak za války, kdy se neustále přesouval s jednotkou, po jeho aktivní pracovní dráhu, kdy v rámci kariéry soudce u něj docházelo k (přirozeným) změnám působišť, až po podzim jeho života, kde mu také nebylo dáno spočinout na místě, a v důsledku poválečných pořádků byl nucen řešit neuspokojivou bytovou situaci. Možná právě navzdory tomu se autor dožil úctyhodných 84 let.

Trestní právo procesní – minulost a budoucnost

Autor: Jiří Jelínek a kol.
Nakladatel: Leges
Rok vydání: 2016
Počet stran: 440
ISBN: 978-80-7502-185-4

Kniha je sborníkem příspěvků z konference konané dne 10. 11. 2016 na pražské Právnické fakultě při příležitosti 100. výročí narození prof. JUDr. Antonína Růžka, CSc, významného českého odborníka na trestní právo, který vydal mj. v roce 1964 monografii na téma obžalovací zásady v trestním řízení. Sborník je strukturován do několika částí, ve kterých jsou vždy příspěvky týkající se stejného tématu. Po řadě tak najdeme statě věnující se základním zásadám trestního řízení (část I.), dokazování (část II.), trestnímu stíhání (část III.), souvisejícím oborům práva (část IV.) a nakonec historicko-právním aspektům (část V.). V knize čtenář kromě nezbytného úvodu od pořadatele publikace najde celkem 30 příspěvků, z toho 9 je od slovenských právníků v jejich rodném jazyce, což publikaci dává nádech minulosti uvedené v podtitulu, kdy oba státy tvořily jednu zemi.

Z nejrozsáhlejší první části knihy lze poukázat na příspěvky pořadatele sborníku Jiřího Jelínka a dále Pavla Šámala, současného předsedy Nejvyššího soudu. Prvý v příspěvku o zásadě obžalovací poukazuje na to, že shora zmiňovaná monografie prof. Růžka od svého vydání již znovu vydána nebyla, (což je ostatně typický rys pro řadu právních publikací vzniklých před rokem 1989), nicméně autor ji považuje za podnětnou, neboť se dotýká témat, která jsou řešena i v současné vědě trestního práva, např. oblíbenému tématu soukromé žaloby v trestním řízení či tzv. podpůrné žalobě. Z příspěvku druhého autora, pojednávajícím o základních zásadách dokazováním v novém trestním řádu, je pak patrná jistá skepse ohledně vývoje legislativních prací na novém trestním řádu pro 21. století, kterého se praxe zřejmě jen tak nedočká.

Z druhé části knihy je podnětná stať Alexandra Netta o opatřování důkazu výpovědí svědka obhajobou, autor se kromě praktického řešení tohoto postupu za současných podmínek zamýšlí i nad výslovným řešením této problematiky de lege ferenda. Ve třetí části knihy pak vyniká článek Jiřího Říhy zabývající se zajišťovacími prostředky ve světle rekodifikace trestního řízení, přičemž autor mj. popisuje zcela nový institut a to pořádkové zajištění svědka či výslovné zakotvení institutu pátrání. Ve čtvrté části knihy pak zaujme např. příspěvek Martina Kopeckého na téma procesních konfliktů posouzení skutku jako trestného činu nebo přestupku, kde je věnována pozornost zásadě ne bis in idem a to z pohledu judikatury. V poslední části knihy pak zaujme stať Vladimíra Pelce o diskurzu ve vědě trestního práva za dob Antonína Růžka.

V podobných sbornících z konferencí nebo tzv. poctách bývá kvalita jednotlivých příspěvků kolísavá, u této publikace – ač je zní poněkud patrno, že byla šita horkou jehlou – tomu tak není a kniha jistě zaujme všechny zájemce o trestní právo.

Závazky v oblasti výstavby a nové civilní právo

Autor: Alena Bányaiová
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2016
Počet stran: 272
ISBN: 978-80-7552-057-9

Ediční řada nakladatelství Wolters Kluwer pojmenovaná Právo prakticky již čítá cca kolem 20 titulů, přičemž některé z nich se již dočkaly druhého vydání. Kniha s názvem „Závazky v oblasti výstavby a nové civilní právo“ je jedním z titulů právem zařazených do této edice. Autorka přináší pro praxi podnětnou a praktickou oporu při aplikaci nového občanského zákoníku. Titul je rozdělený do celkem šesti části, z nichž po řadě je pojednáno obecně o smlouvách a závazcích jimi založených (část 1.), následuje stěžejní pojednání o smlouvě o dílo (část 2.), v samostatné části čtenář nalezne řešení problému staveb a jejich vad v souvislosti s přechodnými ustanoveními nového občanského zákoníku (část 3.), v další pak kapitolu o příkazní smlouvě, na základě níž je zajištěna inženýrská činnosti při výstavbě (část 4.), následně pojednání o některých specifikách smluv na stavební práce v rámci veřejných zakázek (část 5.) a celou knihu uzavírá kapitola o rozhodčím řízení (část 6.)

První a poslední část knihy se zdá poněkud nadbytečná, neboť v poslední kapitole se čtenář obeznámený s problematikou rozhodčího řízení příliš nového nedozví. To stejné platí i pro první část, ve které je však vhodné vyzdvihnout snahu autorky o přiblížení některých novinek nového občanského zákoníku – např. tzv. neúměrného zkrácení (laesio enormis) či diskutované předsmluvní odpovědnosti (culpa in contrahendo). Také je v rámci této části knihy nutno vyzdvihnout odkazy na relevantní judikaturu – ukázková práce s judikaturou se přitom týká celé knihy. U kapitoly o některých specifikách smluv na stavební práce v rámci veřejných zakázek (část 5.), je pak dozajista škoda, že je zpracována podle zákona č. 137/2006 Sb., ačkoliv krátce po vydání publikace vešel v účinnost zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, a v některých ohledech je tak již uvedené pojednání obsolentní (rychlé zastarávání právní literatury je však v českém prostředí dobře známá věc).

Podstatnou část knihy zabírá nejdůležitější část věnovaná smlouvě o dílo. Zde podaný výklad vyniká svoji přehledností, kdy se autorka snaží udělat v celé věci pořádek, což se jí vcelku daří. Lze kvitovat i věcný tón řešení dílčích nedostatků platné právní úpravy, kdy autorka nesklouzává ke kritice a zatracování zákonodárce, ale trpělivě a věcně, velmi detailně rozebírá dílčí problémy (např. i vzájemné vztahy odstavců téhož ustanovení) a pokouší se překlenout nedostatky nebo nejasnosti právní úpravy výkladem, který mohou ocenit i studenti pro jeho didaktičnost. Domnívám se, že popisovaná publikace je nejen pro praxi cenným příspěvkem.

Odpovědnost advokáta za škodu

Autor:  Luboš Tichý (ed.)
Nakladatel: C.H. Beck
Rok vydání: 2013
Počet stran: 234
ISBN: 978-80-7179-345-8

Publikace autorského týmu kolem prof. Luboše Tichého zabývající se tématem odpovědnosti advokáta za škodu je jedinou dostupnou monografií svého druhu a ačkoliv jde o publikaci zpracovanou k právnímu stavu ke dni 31.5.2012, tedy k právnímu stavu v době před účinností nového občanského zákoníku, drtivá většina tezí a zde uváděných přístupů a judikatury je použitelná i za nynějšího stavu. Ovšem při uvážení faktu, že od vydání této publikace již uběhly čtyři roky a od účinnosti nového občanského zákoníku o rok méně, by si tato kniha určitě zasloužila druhé vydání. Skutečností zůstává, že téměř polovina knihy je věnována srovnávací právní analýze odpovědnosti poskytovatelů právních služeb – advokátů v různých zemích světa (Spojené království Velké Británie a Severního Irska, SRN a Maďarsko). Je tak pochopitelné, že by v případě dalšího vydání muselo dojít k nikterak jednoduché revizi popisu právního stavu v těchto cizích jurisdikcích, což je podle mého názoru zřejmě hlavním důvodem, proč tato kniha zatím nevyšla v aktualizované podobě, tak, aby reflektovala základy odpovědnosti za škodu podle nového občanského zákoníku.

Samotná kniha je rozdělena do šesti částí, přičemž po řadě nalezneme po nezbytném úvodu část obsahující shora zmíněnou srovnávací právní analýzu (část I.), právní základ odpovědnosti zahrnující základy odpovědnosti a povinnosti advokáta (část II.), dále je popsána odpovědnost za škodu – obecná část, kde jsou uvedené předpoklady odpovědnosti a odpovědnost při společném výkonu advokacie (část III.), následuje odpovědnost za škodu – zvláštní část, která je zaměřena na některé specifické problémy (část IV.), dále je věnován prostor problematice související s odpovědností za škodu (část V.) a celou knihu uzavírá závěr obsahující shrnutí řešené problematiky (část VI.).

Z hlediska praktického výkonu advokacie nabývá zásadního významu kapitola o (právních) povinnostech advokáta, kdy autoři monografie tyto povinnosti diferencují do čtyř okruhů, které vymezují jako povinnosti ověřovací, poučovací, aplikační a znalostní. Právě u posledně uvedeného okruhu povinností autoři dospívají k poněkud kategorickým názorům, kupř. že „jedná-li se o záležitost, o které informovala média, musí advokát judikát znát“ (s. 130) nebo že monografie vydané respektovanými nakladatelstvími by měly být předmět povinné znalosti advokáta (s. 131), příp. že advokát má mít podrobný přehled o chystaných změnách právních předpisů (s. 128). Bráno postupně, média informují každý den o řadě soudních rozhodnutí, a kupř. setrvale sledovat pouze produkci nálezů Ústavního soudu ČR je pro běžného právníka náročný úkol vzhledem k jejich množství a složitosti tam řešených věcí. Na trhu s právnickou literaturou se nachází nepřeberné množství titulů a stále vznikají nové, na stále specifičtěji zaměřené témata, navíc – jak už to bývá – právnická literatura nepatří zároveň k té nejlevnější. Co se týče změn právních předpisů, k jejich změnám dochází tak překotným tempem, jež zkrátka není možné pojmout. Jinými slovy, naplnění ideálu prosazovaného autory publikace je vzhledem k dnešní komplexnosti právního řádu s jeho neustálými změnami doprovázenými překotným vývojem judikatury jen velmi obtížné.

Za nepříliš rozsáhlou, ovšem velmi cennou, považuji kapitolu zabývající se některými specifickými problémy, jako je odpovědnost za due diligence a odpovědnost za tzv. legal opinion. Za další klad publikace považuji to, že se nevyhýbá ani problematice pojištění a výlukám z rámcové smlouvy uzavřené mezi ČAK a Generali Pojišťovnou a.s., což pro drtivou většinu advokátů představuje velmi důležité téma. V mnoha ohledech tato monografie představuje detailní uchopení problému odpovědnosti advokáta za škodu a bez nadsázky se domnívám, že by tato publikace rozhodně neměla chybět v knihovně každého advokáta.