Autor: Karel Svoboda
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2012
Počet stran: 248
ISBN: 978-80-7357-722-3
Texty Karla Svobody věnované často tématice civilního procesu na stránkách především časopisu Právní rozhledy, kde autor čile publikoval cca od roku 2007, byly zúročeny v publikaci s názvem Nové instituty českého civilního procesu. Dlouholetý soudce plzeňského okresního soudu, následně tamějšího krajského soudu navíc od roku 2017 zakotvil na Nejvyšším soudu. Jelikož autorovy texty vždy vynikaly zaujetím pro civilní právo procesní, byla pro mne tato monografie jasnou volbou.
Publikace je rozdělena do celkem 12 kapitol. V první šestici kapitol je po řadě uvedena úvaha nad rozčleněním nalézacího řízení v českém civilním procesu (kapitola 1), stať o emancipovaném rozkazním řízení jakožto nového typu civilního sporu (kapitola 2), pojednání o českém přístupu k břemeni tvrdit a prokazovat (kapitola 3), dále část věnovaná praktickému pohledu na žalobní právo (kapitola 4), kapitola o českých systémech práva, resp. problematice nezadatelnosti procesních práv (kapitola 5), a úvaha nad zavedením výhradě exekutorské exekuce (kapitola 6). V další části knihy najdeme zodpovězení otázky, zda je možné zkoncentrovat vykonávací řízení (kapitola 7), shrnutí k diskusím o rekodifikaci českého civilního procesu (kapitola 8), položení otázky, zda je na čase zavést nesporná řízení (kapitola 9), zamýšlení nad tím, zda je třeba současně rekodifikovat jak hmotu, tak proces (kapitola 10), dále vyjádření úskalí velké rekodifikace z pohledu procesualisty (kapitola 11) a celou knihu zakončuje dovětek k novému zákonu o mezinárodním právu soukromém (a procesním) (kapitola 12).
Uvedená monografie je zpracována podle právního stavu ke dni 1.2.2012, tedy před účinností nového občanského zákoníku, navíc od jejího vydání do dnešního dne došlo k více než 20 novelizacím zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Některé tehdy uvedené poznatky autora vyznívají poněkud do ztracena, ať už jde o projevy doznívání dopadu tzv. souhrnné novely OSŘ provedené zákonem č. 7/2009 Sb., úvahy nad nespornými řízeními (neutuchající zájem o tzv. „nespory“ v souvislosti s přijetím zákona o zvláštních řízeních soudních autor poté přetavil v monografie Nesporné řízení I (2015), Nesporné řízení II (2016) a v současnosti připravované Nesporné řízení III) či volání po rozsáhlé harmonizační novele OSŘ v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku, ke které nedošlo. Autor nicméně v rozsahu téměř celé publikace podrobuje tolik potřebné kritice fungování režimu koncentrací, a dále otevírá praktické otázky nadčasového charakteru, jako je zákaz náhradního doručení tzv. fikcí u platebního rozkazu (kapitola 2) nebo určitost žalobního petitu (kapitola 4). Nadto provádí pokus o vymezení tzv. nezadatelných procesních práv (kapitola 5) či předkládá podněty pro rekodifikaci OSŘ, ke které zatím nedošlo (kapitola 8). Právě z posledně uvedených důvodů a nejenom těchto, stojí tato publikace i s odstupem času od jejího vydání za pozornost.