Autor: Hana Lenghartová
Nakladatel: Havlíček Brain Team
Rok vydání: 2024
Počet stran: 256
ISBN: 978-80-87109-79-3
V nakladatelství Havlíček Brain Team vyšla v březnu letošního roku kniha Hany Lenghartové s názvem Mediátorka a s podtitulem “Každý má svou pravdu”. Nejde nicméně o první publikaci věnovanou zážitkům z mediace (srov. Fryštenská, M. Meditace v kanceláři kalifornského mediátora a jiné příhody české právničky. Leges, 2020). Sluší se dodat, že mediace je mimosoudní způsob řešení sporu pod vedením mediátora, jímž je v praxi většinou zkušený/á advokáta/ka, který/á absolvoval/a mediátorské zkoušky. Mediátoři ovládají mediační techniky, v procesu mediace nesuplují právní hodnocení sporu ani neprovádějí dokazování, ale pomáhají znesvářeným stranám dosáhnout kompromisu na obchodní či obecně lidské bázi. Mediaci v tuzemských podmínkách využívají civilní soudy, které účastníkům řízení nařizují tzv. první setkání s mediátorem. Toto setkání se může, ale také nemusí, překlopit do mediace samotné (záleží na ochotě účastníků). Z převažující vlastní zkušenosti můžu říct, že zdejší mediaci a její průběh většina laiků (ne)překvapivě nezná a je proto určitě dobře, že vznikla komentovaná publikace, která přibližuje mediaci jako takovou na pozadí konkrétních (více či méně fiktivních) příběhů.
Kdo z pražské advokacie nebyl na mediaci u doktorky Lenghartové, neví co je mediace, dalo by se jen s mírnou nadsázkou říct. Jen čísla hovoří samy za sebe: Hana Lenghartová se mediacím věnuje víc jak 10 let a má za sebou kolem 7.000 mediačních jednání. Hned si vybavím vkusně zařízenou kancelář v Dlouhé ulici s těžkými sedmiramennými svícny a energickou dámu s chytrýma očima. Z těch několika jednání jsem měl velmi dobrý pocit z velké snahy o porozumění a profesionálního přístupu paní doktorky, byť účastníci neměli zájem se dohodnout a odcházeli jsme vždy jen s potvrzením pro soud o účasti na nařízeném prvním setkání. Pro účely beletrizace mediačních případů se v představované publikaci čtenář setkává s literárním alter egem autorky: JUDr. Laurou Goldsteinovou. V této souvislosti jsem si vzpomněl na českou kapelu 90. let s názvem Laura a její tygři (mj. skupina je do dnes aktivní a letos jim vyšla deska Zoo Zoo!). Kniha by tak klidně také mohla nést název Laura a její případy. Pomyslnými Lauřinými tygry – přesněji řečeno spíše tygříky – pak mohou být asistenti Bob a Kevin, což jsou jediné další literární postavy procházející celou knihou.
A že jsou to příběhy barvité, které se odehrávají mezi čtyřmi stěnami kanceláře na Starém Městě pražském! Vypravěčka Laura mezi jednotlivými mediačními příběhy stihne také v miniaturách prozradit něco o sobě samé, sdílí některé své osobní dojemné, dramatické či humorné příhody, které knihu odlehčují a tvoří pomyslné oslí můstky mezi jednotlivými příběhy. Pozornému čtenáři neujde, že v knize se pořád vyskytuje káva, která se neustále nese, servíruje, pije, případně dopíjí, ale především musí být vždy horká, což je až jistá úsměvná aberace autorky. V samotných příbězích – autorském výběru – hrají prim velmi křehké vztahy či rodinná pouta. A nezapomeňme přitom na peníze, ty jsou vždy až na prvním místě, jak se říká. Vztahy, rozvody, nevěry, majetky, děti apod. V podání Laury je to ale někdy až úplná červená knihovna. Láska a zrada, marnivost žen a ješitnost mužů. Ještěže je tu mediátorka Laura, která umí mediace vést důrazně ale empaticky, přitom všem překládat ze ženštiny do mužštiny a naopak, a její neomylná intuice vždy přesně trefí terč. Literární zpracování mediačních případů není beletristická událost roku, svůj účel ale jistě splní.