Autor: David Graeber
Nakladatel: Allen Lane
Rok vydání: 2018
Počet stran: 368
ISBN: 978-0241263884
Na denním menu na webu časopisu Respekt mě v půlce května letošního roku zaujal krátký příspěvek hudebního publicisty Pavla Turka s nadpisem „BULLSHIT JOBS. ČÍM DÁL VÍC LIDÍ SI MYSLÍ, ŽE JEJICH PRÁCE NENÍ UŽITEČNÁ“, popisující novou knihu antropologa Davida Graebera (https://www.respekt.cz/denni-menu/bullshit-jobs-cim-dal-vic-lidi-si-mysli-ze-jejich-prace-neni-vubec-uzitecna). Tato kniha mne svým tématem více než zaujala, a proto jsem ji obratem opatřil, je však možné že v dohledné době vyjde i v českém překladu, neboť autorovi v tuzemsku již vyšly knihy Dluh: Prvních 5000 let (2012) nebo nověji Utopie pravidel: O technologii, stupiditě a skryté přitažlivosti byrokracie (2017). Autor v předkládané publikaci staví na svém eseji z roku 2013 nazvaném „On the Phenomenon of Bullshit Jobs“, který odstartoval lavinu reakcí, ze které autor vytěžil příběhy o pracovní každodennosti mnohých lidí, jejichž pracovní náplň se potkává s autorovou představou o tzv. bullshit jobu, kolem kterého vystavěl celou teorii – odtud název knihy. Autor prosazuje provokativní tezi, spočívající v tvrzení, že řada zaměstnání moderní doby je slušně řečeno „nesmyslná“ (jako vhodně převést spojení bullshit job do češtiny bude nesnadný úkol pro překladatele) a jako první na tuto skutečnost poukazuje na vlastních i sesbíraných zkušenostech a odvážně popisuje neblahý vliv takové práce na lidskou psychiku a další souvislosti.
Kniha samotná je členěna do celkem sedmi kapitol. V úvodní kapitole se autor zabývá základní avšak nesnadnou otázkou co je tzv. bullshit job (kapitola 1) a odpovídá si, že jde o práci, která je nesmyslná, zbytečná a není možné obhájit její existenci, čehož si je sám zaměstnanec vědom. V navazující kapitole předkládá typologii tzv. bullshit jobs (kapitola 2), kdy autor rozeznává celkem 5 druhů nesmyslných prací. V další kapitole autor prozkoumává otázku, proč se lidé vykonávající tyto práce cítí nešťastní (kapitola 3). Poté autor přechází k tomu, jaké to je chodit do takové práce (kapitola 4). Následně autor analyzuje trend rozšiřování bullshit jobs (kapitola 5) a závěrem přechází k zodpovězení otázky proč společnost proti rozmachu těchto prací nic nepodniká (kapitola 6) a konečně jaké jsou politické důsledky této situace a zda existuje cesta ven (kapitola 7).
Kniha přináší otevřené pojmenování problému a navíc autor zvedá varovný prst před postupující bullshitizací klasických hodnotných zaměstnání (lékaři a učitelé, jejichž profese pod tíhou papírování ustupuje do pozadí). Na mnoha osobních zpovědích, které autor obdržel, se ukazuje nesmyslnost mnoha zaměstnání, přičemž autor vyvrací zejména tezi, že nesmyslné práce jsou doménou veřejného sektoru. Ostatně právě hodnota zaměstnání pro společnost je také v hledáčku autora, který postupně dospívá k tezi, že čím víc je práce prospěšná pro společnost tím méně je mzdově ohodnocena a naopak. Pozoruhodný je autorův důraz na otázku hodnot obecně a na problém (sebe)hodnoty, kterou lidé odvozují od práce, kterou vykonávají. Navíc v třetí kapitole jde autor do hloubky a relativizuje dnes již zažitou skutečnost, že zaměstnanec prodává svůj čas svému zaměstnavateli. Dále na opravdových příkladech ukazuje, že některé pracovní uspořádání jsou až perverzního charakteru, kdy autor popisuje zhoubnost fungování mezilidských vztahů na pracovišti kde je v takových zaměstnáních mnohdy zaměstnanec nucen předstírat, že má co na práci, ačkoliv nemá a ani mít nemůže.
V poslední kapitole v rámci snahy o nastínění možného řešení autor odkrývá své anarchistické smýšlení a rozebírá výhody sociálního projektu zaručeného minimálního příjmu pro všechny bez rozdílu, tedy diskutovanou možnost mít zajištěný příjem bez ohledu na zaměstnání, kterou např. Švýcaři v nedávném referendu odmítli (https://www.lidovky.cz/svycari-v-referendu-odmitli-revolucni-myslenku-garantovaneho-statniho-prijmu-gc7-/zpravy-svet.aspx?c=A160605_193423_ln_zahranici_ELE). Kniha je svým tématem i podáním neotřelá a na mnoha místech zábavná, leč ve výsledku mrazící – závěrem lze citovat autora „(…) we as a society have collectively decided it´s better to have millions of human beings spending years of their lives pretending to type into spreadsheet or preparing mind maps to PR meetings than freeing them to knit sweaters, play with their dogs, start a garage band, experiment with new recipes or sit in cafés arguing about politics, and gossiping about their friends´ complex polyamorous love affairs.“ (s. 194).