Autor: Karel Svoboda
Nakladatel: Wolters Kluwer
Rok vydání: 2019
Počet stran: 232
ISBN 978-80-7598-473-9
Stále neúnavně publikujícího autora prakticky zaměřených knih na oblast civilního práva procesního a soudce s více než dvacetiletou praxí Karla Svobodu netřeba široce uvádět. Ostatně jeho Nové instituty českého civilního procesu (2012) jsem zde představoval hned v prvním roce fungování tohoto blogu a dále jsem se věnoval také publikaci o Dovolání (2018), jíž byl spoluautorem. Je potřeba zmínit, že uvedenému autorovi vyšly publikace zaměřené na civilní proces již na konci dekády nultých letech, přičemž se jednalo o monografie Dokazování (2009) nebo Žaloba (2010), které jsou již v současné době nedostupné. Právě posledně uvedená publikace se však dočkala téměř po 10 letech druhého vydání. Dlužno dodat, že autor se věnuje civilnímu procesu až s nadlidským nasazením, neboť jen poslední roky napsal další knižní monografie, a to Řízení v prvním stupni: civilní proces z pohledu účastníka (2019) a Opravné prostředky: civilní proces z pohledu účastníka (2020).
Publikace je členěna celkem do dvanácti nečíslovaných kapitol. V úvodní kapitole se autor věnuje pojmu žaloby a jejím účinkům (kapitola 1), a plynule přechází k problematice tzv. totožnosti skutku (kapitola 2). Dále je pojednáno o náležitostech žaloby (kapitola 3), a tzv. rozhodnutí určujících skutečnostech (kapitola 4). Následně rozsáhlý prostor autor věnuje vadám žaloby (kapitola 5). Autor zařadil i krátkou vsuvku o hlavní intervenci (kapitola 6) a v další části knihy se věnuje dispozici s předmětem řízení (kapitola 7), resp. procesním institutům určeným pro dispozici s předmětem sporu (kapitola 8) a v podrobnostech zpětvzetí žaloby (kapitola 9). Monografii uzavírá trojice kapitol, v nichž je pojednáno nejprve o druzích žalob (kapitola 10), specificky zvláštnostem určovací žaloby (kapitola 11) a konečně stranou nezůstávají ani vzájemné žaloby (kapitola 12).
Mám-li shrnout tuto pozoruhodnou monografii, tak musím konstatovat, že autorovi je především cizí jakékoliv zbytečně teoretizování. To se projevuje např. při letmém zmínění odvěké otázky vztahu práva hmotného a procesního, do které ovšem autor nijak nezabředává. Stejně jako nezabíhá do jiných teoretických vod, a svůj výklad vede jistou rukou v ryze praktické rovině. Velkým kladem publikace je rozhodně autorovo vlastní pojmosloví, jakýsi vlastní justiční idiolekt, dalo by se říci. Lze tak číst o „miniřízení“, „podsporu“ či „zakukleném řízení“, o „větvičkových normách“, petitům „od boku“, nebo žalování „nonsubjektu“ a “bobtnání” řízení. Jistou nevýhodou je, že autor vychází na řadě místech publikace nezbytně z množství judikatury Nejvyššího soudu, kterou ale po hříchu necituje (ani neuvádí např v poznámce pod čarou), ale vlastními slovy – věci znalého praktika – ji toliko shrnuje, takže je obtížné dobrat se zdroje uváděných vývodů. Kniha nicméně patří do pomyslného kánonu literatury praktikujícího právníka zabývajícího se spornou agendou.